neděle 4. září 2016

Toužím po tom... já toužím po tom netoužit...


     Třetího září 2016... den, který mě uvrhl do těch největších sraček, které mě nutí přemýšlet nad tím, že kdybych byla sama, daleko od všech, tak bych mohla snad nějak přežít... a přitom ten pocit, že sama jsem, nenávidím... Nenávidím pocit, že se nemám na koho obrátit a musím se tím vším probojovat, aniž by mě kdokoliv podržel. Nenávidím to jak jsem slabá a to, že takové věci bych neměla ve svém věku řešit a musím. Alespoň jednou bych chtěla být daleko od toho všeho a mít pocit, že se můžu svobodně nadechnout. Tak proč to sakra nejde?

     Všechno to začalo tím, že se můj obličej setkal s pěstí mého otce (i tohle slovo je pro něj moc dobré a hnusí se mi vyslovovat ho ve spojení s ním). Kromě slovního napadání, na které už jsem si docela zvykla, se tentokrát rozhodl použít i fyzickou sílu... a mě teď na nějakou dobu bude zdobit monokl pod okem a na čele. A já to tentokrát nemohla nechat jen tak... a protože já se na nic nezmůžu, tak jsem poprvé zavolala příslušníky policie, kteří mi řekli, že s tím nemůžu nic dělat. Jako by zrovna nenapadl otec své dítě... jako by málem nezmrzačil další jen proto, že se maminka s malým dostali mezi nás... evidentně mu to celé projde i když je to takový hajzl a mě zůstala jen otázka "kdo nám teda pomůže, když nikomu nevadí, že se to děje?". A proč alespoň nemáme dost peněz na to, abychom se mohli někam odstěhovat, proč to všechno troskotá na tom, že nemáme kam jít a tak musíme zůstat s ním???

     Nevím jestli si někdo dokáže představit jak člověka vyčerpává, když tohle musí řešit skoro každý den, nevím jestli si někdo uvědomuje kolik je potřeba něčí podpory, aby to člověk zvládl... abych to já zvládla. Potřebuju vědět, že mám alespoň jednoho člověka, který přispěchá a zachrání mě, když já už to nezvládám. Jenže abych někoho takového měla, musel by se ten člověk opravdu moc omezovat a být mi k dispozici přesně v tom okamžiku, kdy ho potřebuju a  to nejde, protože lidi kolem mě mají svoje životy a svoje starosti. Včera jsem celou svou bytostí potřebovala být sobec a ukrást si část času alespoň jednoho člověka, který by mě dokázal dostat z té hrůzy, která se mi rozlila po těle pokaždé, když jsem se na sebe podívala do zrcadla a viděla rozlévat se fialovou barvu na mém obličeji... pokaždé, když jsem si uvědomila, že nám v tuhle chvíli nezbývá nic jiného, než se pokořit a nechat tu věc vychladnout, protože nemáme kam jít.

     Potřebuju teď na pár dní někoho, kdo tu pro mě bude pokaždé, když se budu potřebovat vybrečet... kdo si poslechne každý můj vzlyk a pomůže mi to přečkat, protože i když se za to stydím, tak já už nemám rezervy, ze kterých bych mohla čerpat... Jsem ze sebe zhnusená, že tak moc potřebuju někoho, kdo bude se mnou, že nejsem schopná se s tím poprat a prostě to přejít, ale já nevím jak z toho všeho ven. Bojím se, že nikdo takový mezi mými kamarády není, protože když se na ně obrátím, tak oni nemůžou/nechtějí/... a nebo mi dají všechno, co jsou schopní mi v dané chvíli dát, ale já teď potřebuju víc a nevím jak toho dosáhnout.

     Mám strach, nikdy jsem neměla tak velký strach o to, jestli dokážu být dost silná pro ostatní z mé rodiny... když nejsem dost silná ani pro sebe.

Žádné komentáře:

Okomentovat