středa 31. srpna 2016

A strach ti klepe na vrata...


     Na pár měsíců jsem se odmlčela... ne proto, že bych se nepotřebovala vypovídat a tímhle psaním si to uspořádat, ale proto, že by to bylo pořád o tomtéž. Nebyla bych schopná psát o ničem jiném než o tom, že se snažím fungovat a všechno zvládat, protože mě čekají státnice, ale každou noc a každou nestřeženou chvíli se propadám do bezedné hlubiny smutku a úzkosti... a to všechno kvůli Tučňákovi. Státnice jsou úspěšně za mnou, ale i když jsem v tu chvíli byla ráda, tak jsem zároveň věděla, že skončilo moje období "snažím se fungovat", protože najednou přede mnou nestál žádný tak velký (zodpovědný) úkol. 
     A tak se to postupem času začalo hromadit... i když jsem se snažila najít důvody k tomu, abych byla v pohodě, tak žádný z nich nebyl dostačující. Najednou jsem nevěděla, co se sebou mám dělat, byla jsem naprosto v koncích, vyřízená ze státnic, vyřízená z Tučňáka, vyřízená z toho, že jsem se začala vzdalovat svým kamarádům... Nakonec jsem vyřešila jednu z těch věcí, co mě táhla dolů - škola... začala jsem si shánět práci, protože po státnicích jsem byla naprosto na dně a tak, když jsem si dala dohromady to, že si udělám pauzu, pomůžu doma s mým malým zázrakem a třeba přijdu na jiné myšlenky, tak bylo rozhodnuto. Jediné, co mě na tom rozhodnutí mrzelo, bylo, že se vzdálím od těch, na kterých mi v Olomouci tolik záleželo. A mám pocit, že se to stalo... můj život a život Zelenoočka, který byl dříve tak spojený, se najednou začal rozpojovat... zdálo se mi to už delší dobu, ale teď to na mě vyskočilo a udeřilo to plnou silou, mám pocit, jako bych o ni opravdu přišla... (Jestli si tohle budeš číst... doufám, že to půjde dát dohromady, protože mi chybíš :) a jestli se divíš proč ti nepíšu, tak je to proto, že jsem se polekala našeho posledního hovoru a netuším co udělat, aby to v pohodě bylo). 
     Největším problémem těch posledních měsíců a hlavně posledních týdnů je ale to, co cítím k Tučňákovi. Nikdy jsem nebyla tolik zamilovaná jako do něj. Až teď jsem asi pochopila to, co je to láska... a i když se ve mně probudilo něco takového, tak mi byla odepřena šance, abych mu tu lásku mohla dát, abych s ním mohla být. Ta bezmoc, se kterou se každé ráno budím, mě přivádí k šílenství. Celý můj den provází myšlenky na něj a každou volnou chvíli prosím Boha, vesmír, cokoliv, co by mě mohlo vyslechnout, aby mi dali možnost tu lásku ze sebe dostat, protože jinak mě asi udusí. Nevěřila jsem, že by láska mohla být zbytečná, ale mám strach, že ta moje ve mně byla probuzená naprosto zbytečně. Nevím proč nemůžu dostat jedinou věc, po které ve svém životě opravdu toužím, nevím proč mi nebyla dána ani šance být s ním a nevím jak dlouho ještě budu zvládat před ostatníma nosit tu masku, pod kterou křičí moje zničené já.