sobota 2. dubna 2016

What´s next...


   Moje srdce krvácí, moje duše je prázdná a já začínám dělat hlouposti. První "hloupost", kterou jsem ale brala jako nevyhnutelnost, byla včerejší návštěva Tučňáka... Chtěl se se mnou vidět a já mu neřekla ne... možná jsem potřebovala vidět změnu v jeho očích, kterýma se na mě dívá... možná jsem si jen potřebovala dokázat, že jsem schopná to zvládnout a nesesypat se. Kupodivu se to nestalo, pořád žiji, ale všechny vzpomínky na něj a myšlenky na jeho budoucnost s jinou jsou pro mě moc těžké. I tak mám ale pocit, jako by to mezi námi ještě neskončilo nadobro... protože kdyby ano, tak by to přece mělo vypadat jinak... nebo už jsem tak emočně pustá, že zvládám brát "v pohodě" i rozchody?

   K další hlouposti mi dopomohl Mr. Balvan, který se v tentýž den v noci sebral, nastoupil do autobusu a dojel za mnou. V jedenáct hodin v noci... naprosto opilý. Popravdě - když se se mnou Tučňák rozešel, tak jsem netušila, co mám dělat a jako první mě napadl Mr. Balvan, protože u něj vím, že si mě vyslechne, že mě obejme a já načerpám alespoň trochu sil... Nikdy bych ale nevěřila tomu, že se v noci rozhodne a prostě jen tak dojede...

   Tohle všechno byla asi poslední kapka do poháru trpělivosti mých rodičů. Původně jsem si myslela, že když moje vztahy s otcem nikdy nebyly dobré a jediný, kdo mě chránil, byla maminka, tak že to všechno zvládneme spolu. Že bude rozumět tomu, co cítím, že se postaví za mě. Místo toho jsme si den ode dne vzdálenější a já se tak potýkám sama se sebou a zároveň s tím, že nezvládám, že mě nechápe člověk, který za mnou celý život stál. Za těch pár dní, které utekly od rozchodu s Tučňákem, jsem si od ní vyslechla tolik věcí, které bych v životě nečekala, že to, že mě ve tři v noci dneska seřvala za příjezd Mr. Balvana, už pro mě bylo to poslední, co jsem zvládla snést... A tak se tentokrát poměr sil změnil... já + maminka proti otci se přehodilo na já proti otci + mamince. To, že se rozhodla být s ním proti mně, mě bolí asi ze všeho nejvíc.

   Nevím, jestli je opravdu taková hrůza, když se člověk snaží udržovat s bývalýma dobré vztahy. Co je špatného na tom, když se o sebe oba dva zajímají, napíšou si, setkají se u kafe a popovídají si...? Brala jsem tohle všechno jako samozřejmost a teď je mi to vytýkáno jako bych dělala něco, co se neslučuje s morálkou. A tak se sama sebe ptám - vážně dělám něco špatného (odhlédneme-li od nočního příjezdu Mr. Balvana, který si mohl vybrat přijatelnější dobu)?

   Kvůli tomuhle všemu netuším, co přesně se sebou dělat, abych vyhověla všem a hlavně sama sobě. Nemám sílu se hádat ještě s našima a nemůžu dělat to, co po mně chtějí, když se to neslučuje s mojí osobností. Tak jak se s tím vším vyrovnat?

Žádné komentáře:

Okomentovat