pátek 4. března 2016

A nakonec Ti celý svět se v jedno srdce zúží...

   "Vím, že tomu, co ti říkám, věříš tak na 50% procent... oba dva víme, co všechno jsem ti tehdy řekl... " 

   Během těch pár týdnů, co jsem tady nic nenapsala, jsem měla možnost zjistit, že ne všechno, co si člověk vysní, jde vždy podle plánu. Když jsem se tady naposledy zmiňovala o Tučňákovi a mém prvním setkání s ním, tak jsem z něj byla naprosto unesená. Každý okamžik toho dne mi přišel tak správný, že jsem věřila, že to všechno je přesně tak, jak má být. Věřila jsem, že nic nemůže ohrozit to, jak jsem se cítila...

   Bohužel (nebo možná bohudík?) jsme za tu dobu, co se známe, prošli několika rozhovory, které mi pokaždé o trošku více drtily mou představu o tom, jaký Tučňák je a co ke mně cítí. A s mou představou o tom, jakým člověkem je, se tříštily i představy o tom, že bychom spolu časem mohli mít vztah, který by byl založený na důvěře. Důvěře... protože ta je tou nejdůležitější součástí vztahu. Pokud vás ale něco nutí pochybovat o tom, zda se zvládnete poprat s tím, co vás s daným člověkem nejspíš čeká, tak je těžké otevřít svoje srdce naplno.

   Některé z těch věcí, které mi Tučňák řekl, otřásly mou důvěrou v něj na nejvyšší míru. Tehdy jsem byla smutná, protože jsem cítila, že nemám sílu na to, abych se s tím dokázala poprat... cítila jsem beznaděj, protože mé srdce mu pomalu začínalo patřit a on jej zahodil a pošlapal... a tehdy jsem taky na malý okamžik pocítila naději, naději pramenící z toho, že i když mi řekl to, co mi řekl, tak se mnou o těch věcech mluvil a chtěl, abych se dostala o kousek blíže k tomu, co skrývá uvnitř.

"... neměj už, prosím tě, strach..."

   I když už uplynulo od našeho posledního "vážného" rozhovoru pár týdnů, tak pořád netuším, co si mám myslet. Hlavou mi víří milion otázek, stejný počet pochybností a do toho všeho se snažím každou situaci, ve které jsme se ocitli, vidět i v pozitivním světle. I když bych opravdu moc chtěla věřit tomu, co mi Tučňák říká, tak mám pocit, že i když moc chci, tak nemůžu... ve chvílích, kdy mi řekne něco, co by mě mělo zahřát na srdíčku a přesvědčit mě o tom, že mu na mně záleží, se ve mně ozvou všechna ta slova, která tehdy stála v naprosté opozici proti tomu, co mi říká teď. Možná se jeho srdce za tu dobu změnilo, možná se to, co mu nemůžu uvěřit slovně, snaží ukázat činy a já bych s tím vším měla nějak pohnout... zatím se ale má víra v něj nezvládla obnovit.

   Až v takových chvílích si ale uvědomíme hodnotu citů a to, že když nám na druhém člověku záleží, tak chceme pokračovat a bojovat, protože i kdyby měl boj nakonec skončit prohrou, tak víme, že jsme udělali všechno pro to, abychom dosáhli na vítězství. Nevím, jaké slovo použít, abych vystihla můj vztah k Tučňákovi... ale pár dní už mi v hlavě zní jen jedno - jsem zamilovaná... a jediné co opravdu chci je, aby on na tom byl stejně a já mu mohla začít naplno důvěřovat. Protože tehdy by to všechno mohlo být nádherné :)

Žádné komentáře:

Okomentovat