středa 30. března 2016

Kill me softly

   Už týden přemýšlím nad tím, jak je možné, že si člověk musí projít tolika vztahy a žádný z nich nakonec není tím pravým... i když se jím původně zdál. A vlastně asi nejvíce přemýšlím nad tím, jestli pro každého existuje "pan pravý", který někde čeká. Kde se schovává? A co když jsme ho minuli? Co když ten, který nás opustil, byl pro nás tím jediným?

   Po minulém týdnu jsem opět přestala věřit na zázraky. Myslela jsem si, že se mi podařilo jeden získat i pro sebe... no zbyla mi po něm jen hořká pachuť prohry. Se včerejším večerem mě totiž nadobro opustil Tučňák. Možná mě opustil už mnohem dříve, ale včerejšek za tím vším udělal bolestnou tečku, která se mi vryla hluboko do srdce.

   Netuším jak je možné, že se vždycky zamiluju do toho, kdo se mnou dokáže být jen krátký čas. Kdo si potom raději vybere buď samotu, nebo jinou slečnu a mě nechá, abych se poprala s tou láskou, která mi po něm zbyla, protože on ji nechtěl. A tak se mi to stalo zase... zamilovala jsem se, chtěla se utkat s každým problém, který nastal a ani moje snaha nestačila k tomu, aby to fungovalo. Tučňák se rozhodl, že dá přednost někomu, kdo do jeho života patřil přede mnou. Po pár krásných chvílích mi řekl sbohem.

   Možná by teď bylo dobré se naštvat, cítit se zrazená... cítit něco, co mi dá důvod k tomu, abych se s tím vším vyrovnala. Ale já místo toho cítím jen velké prázdno, jako by mi z těla vytrhli něco, bez čeho se neobejde. V jeho rukou jsem byla jako malé ptáčátko, které k sobě tiskl tak moc, že ho svou nemotorností zabil. Nemůžu se na něj zlobit, protože chápu v jaké pozici se ocitnul, nemůžu ho přestat milovat, protože to, co k němu cítím, je tak moc silné, nemůžu se s tím vyrovnat, protože on si vzal velký kus mého srdce a já ho nedokážu získat zpět. Možná je to tím, že jsem věřila tomu, že on je mojí druhou polovinou.

   Člověk bez lásky se cítí sám... člověk, kterému pořád někdo dává sbohem, se cítí sám a zraněný... kterou možnost si mám teda vybrat? Začíná být těžké věřit v to, že i já jsem jedna z těch, na které čeká láska, která zvládne všechno překonat a bude trvat věčně.

 

pátek 4. března 2016

A nakonec Ti celý svět se v jedno srdce zúží...

   "Vím, že tomu, co ti říkám, věříš tak na 50% procent... oba dva víme, co všechno jsem ti tehdy řekl... " 

   Během těch pár týdnů, co jsem tady nic nenapsala, jsem měla možnost zjistit, že ne všechno, co si člověk vysní, jde vždy podle plánu. Když jsem se tady naposledy zmiňovala o Tučňákovi a mém prvním setkání s ním, tak jsem z něj byla naprosto unesená. Každý okamžik toho dne mi přišel tak správný, že jsem věřila, že to všechno je přesně tak, jak má být. Věřila jsem, že nic nemůže ohrozit to, jak jsem se cítila...

   Bohužel (nebo možná bohudík?) jsme za tu dobu, co se známe, prošli několika rozhovory, které mi pokaždé o trošku více drtily mou představu o tom, jaký Tučňák je a co ke mně cítí. A s mou představou o tom, jakým člověkem je, se tříštily i představy o tom, že bychom spolu časem mohli mít vztah, který by byl založený na důvěře. Důvěře... protože ta je tou nejdůležitější součástí vztahu. Pokud vás ale něco nutí pochybovat o tom, zda se zvládnete poprat s tím, co vás s daným člověkem nejspíš čeká, tak je těžké otevřít svoje srdce naplno.

   Některé z těch věcí, které mi Tučňák řekl, otřásly mou důvěrou v něj na nejvyšší míru. Tehdy jsem byla smutná, protože jsem cítila, že nemám sílu na to, abych se s tím dokázala poprat... cítila jsem beznaděj, protože mé srdce mu pomalu začínalo patřit a on jej zahodil a pošlapal... a tehdy jsem taky na malý okamžik pocítila naději, naději pramenící z toho, že i když mi řekl to, co mi řekl, tak se mnou o těch věcech mluvil a chtěl, abych se dostala o kousek blíže k tomu, co skrývá uvnitř.

"... neměj už, prosím tě, strach..."

   I když už uplynulo od našeho posledního "vážného" rozhovoru pár týdnů, tak pořád netuším, co si mám myslet. Hlavou mi víří milion otázek, stejný počet pochybností a do toho všeho se snažím každou situaci, ve které jsme se ocitli, vidět i v pozitivním světle. I když bych opravdu moc chtěla věřit tomu, co mi Tučňák říká, tak mám pocit, že i když moc chci, tak nemůžu... ve chvílích, kdy mi řekne něco, co by mě mělo zahřát na srdíčku a přesvědčit mě o tom, že mu na mně záleží, se ve mně ozvou všechna ta slova, která tehdy stála v naprosté opozici proti tomu, co mi říká teď. Možná se jeho srdce za tu dobu změnilo, možná se to, co mu nemůžu uvěřit slovně, snaží ukázat činy a já bych s tím vším měla nějak pohnout... zatím se ale má víra v něj nezvládla obnovit.

   Až v takových chvílích si ale uvědomíme hodnotu citů a to, že když nám na druhém člověku záleží, tak chceme pokračovat a bojovat, protože i kdyby měl boj nakonec skončit prohrou, tak víme, že jsme udělali všechno pro to, abychom dosáhli na vítězství. Nevím, jaké slovo použít, abych vystihla můj vztah k Tučňákovi... ale pár dní už mi v hlavě zní jen jedno - jsem zamilovaná... a jediné co opravdu chci je, aby on na tom byl stejně a já mu mohla začít naplno důvěřovat. Protože tehdy by to všechno mohlo být nádherné :)