čtvrtek 21. ledna 2016

Dnes máš srdce z kamene a tvář z porcelánu...


   Znáte taky ten pocit, kdy máte v uších sluchátka, sedíte v autě nebo autobuse, hraje vám nějaká emíčko písnička a vy si připadáte jako ve filmu? Jako byste se náhle stali hlavním hrdinou smutného dramatu, protože tyhle odjezdy jsou přesně takovou chvílí... Já jsem teď taky takovým hlavním hrdinou, potažmo hrdinkou - hraje mi jedna emíčko píseň za druhou, akorát ještě netuším, jestli jsem stihla nasednout do dopravního prostředku a nebo jsem na tom až tak špatně, že i ten mi raději ujel.

   Jednou mi moje kamarádka řekla něco, co mi skoro každý den straší v hlavě. "Ty jsi vážně problémové dítě." Jedna věta, vyřčená zčásti z pouhé srandy, a přesto dokonale sedící. Protože se mi opravdu stává až moc často, že mám nějaký problém. A nejspíš jsem se za celý můj život stala tak přecitlivělou, že vidím problém úplně ve všem. Přemýšlela jsem, proč jsem se dostala až tak daleko... proč je ze mě najednou "problémové dítě" a dneska mi to asi došlo. Po všech problémech, které mě doma potkaly (a já tehdy nebyla dost chytrá a silná na to, abych se přes ně zvládla přenést), po všech těch nocích, kdy jsem se bála usnout, aby mě to všechno nedostihlo i ve snech, jsem postupně začala věřit tomu, že se přes to dostanu... dostanu v tom případě, že každý můj den, každá činnost, každé mé chování bude fungovat podle předem daného "scénáře". Všechno mělo být naplánované, ve všem jsem měla mít jasno, nic se nemělo odchýlit od té naplánované verze. Ale jde takhle opravdu žít? S tolika proměnnými, které vás každý den potkají... nikdy to neklape moc dlouho. Najednou přijdou věci, které do vašeho života nezapadají tak, jak byste si přáli a pomalinku tak bortí to, co těžce stavíte... Možná si po tomhle odstavci řeknete "vždyť to je jasné... takhle přece život funguje" a máte pravdu. Bohužel, pro lidi, kteří se snaží s něčím vyrovnávat, jsou tyhle věci přímo katastrofou. Najednou totiž netuší, kam mají napnout síly a tak, než to stačí udělat, už ví, že se vše začíná rozpadat i na dalších místech. Jsem problémové dítě... snažím se s tím bojovat a i přesto mám strach, že si kvůli těm klackům, co mi osud hází do cesty, srazím vaz.

   Posledních pár dní mi v hlavě víří nespočet otázek. Ta hlavní, ke které se pořád vracím, je, jestli je opravdu dobře, že jsem taková, jaká jsem. Vždycky jsem si o sobě myslela, že na sebe můžu být pyšná, protože se snažím s každým vyjít, snažím se každému pomoct, stavím všechny ostatní před sebe... 24 hodin denně, 7 dní v týdnu... kdykoliv kdokoliv potřebuje, tak jsem tu pro něj. Protože takhle funguju a neumím být jiná. Existují lidé, pro které bych udělala cokoliv, jen abych věděla, že se mají dobře, jen abych viděla, že se usmívají... ale jsou tady i takoví, pro které tohle dělám a asi tak nějak toužím po tom, abych pro ně byla stejně důležitá. Smutnou pravdou asi je, že nikdy nebudu. A stejně se k nim neumím začít chovat jinak... Včera mi málem srazilo vaz, když mi Mr. Balvan napsal, že pro něj bude vždy všechno důležitější než já. A mě došlo, že je to proto, že ví, že já tady budu... protože já počkám, až přijde řada na mě. Tak proč se snažit, když May je jistota? A takových lidí je kolem mě spousta. I když mě tohle všechno tak moc vysává, stejně neumím být jiná a zase přiběhnu, protože je mě potřeba... ale co když si to jen namlouvám? Asi bych si neměla něčím takovým nechat zkazit náladu a soustředit se na ty, pro které důležitá jsem. Jenže v tomhle je se mnou potíž - i když vím, co je správné, tak se nedokážu přesvědčit a začít se chovat jinak, protože to pro mě není přirozené.

   Tento týden mi přinesl opět spoustu nových podnětů k přemýšlení, spoustu nově utržených ran, ale taky mi přinesl jednu důležitou věc a tou je zjištění, že pro některé lidi, kteří nemají zájem, se mé srdce prostě musí zatvrdit... Nemůžu moc změnit to, jaká jsem, a kvůli takovým lidem se ani měnit nechci... nicméně i tak je nutné udělat pár opatření a nebýt pro některé jen tou, která se hodí, když už nemají nic jiného v plánu. Od teď mám v plánu být na sebe hrdá a nikdy se neomlouvat za to, jaká jsem, protože nikdo by se neměl omlouvat za něco, čím nikomu neubližuje :)

2 komentáře:

  1. Jsou situace, které si člověk musí zažít, aby se trochu probral.. víš, že tohle já píšu z vlastní zkušenosti .. kolikrat jsem sebou nechala vláčet bahnem od jediného člověka, kterého jsem milovala, ačkoli on si toho neuměl vážit.. kolikrát jsem mu odpustila podrazy, které mi udělal.. a proč? aby mi je udělal znovu.. Ale já věřím, že každý v sobě máme ten "pohár, který jednou přeteče" .. a tak jak přetekl mně, přeteče i tobě a najednou zjistiš, že někteří lidé za to odpuštění nestoji .. nebo stojí, ale jde POUZE o odpuštění - dále už s nima nechceš mit tolik společného, co do teď.. protože když člověk vystrnadí z života lidi, kteří mu způsobují slzy, může si udělat místo pro takové, kteří navrací úsměv :*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dokonale teď chápu to, jak ses tehdy cítila... víš, že já jsem v tomto zpomalená a všechno mi to trvá dýl :D Ale máš pravdu, jednou to dojde k bodu, kdy víš, že tentokrát už to dál nejde a já jsem teď došla k několika bodům současně :) Od teď už to zase všechno půjde trošku jinak a já jen děkuju za to, že právě takové věci nás nutí být silné :-*

      Vymazat