středa 28. října 2015

Štěstí tvého života záleží na druhu tvých myšlenek


   Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí - čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to štěstí větší.

   A tak jsem se momentálně rozhodla, že se na ta malá štěstí budu soustředit. Protože když moc chceme, tak se dá něco krásného najít ve většině situací (i v těch, které se nám mohly ze začátku zdát nešťastné). 

   Prvním malým korálkem se stala zpráva od Mr. Surovce, mé první spřízněné duše. I když už je to dávno, co jsem do něj byla zamilovaná až po uši, tak mi na něm pořád moc záleží a považuju za štěstí to, že jemu pořád záleží na mně. A tak, když se mi ozval, byla jsem nadšená. Protože kterou holku by nezahřálo u srdíčka, kdyby jí někdo napsal, že na ni myslí a stále ji má moc rád. Zvlášť, když já jsem na tom, co se týče jeho, úplně stejně. A tak jsem ráno vstala s úsměvem na rtech, i když v noci jsem nemohla zastavit pláč, protože to vypadalo, že se mi ozval jen proto, abych o něj přišla. To se naštěstí nestalo a tak je tam venku pořád někdo, komu patří část mého srdce a kdo mi část svého srdce dal.
    
   Dalším malým štěstím bylo, že jsem si uvědomila, že můj vztah s Mr. Balvanem není tak tragický, jak se mi jevil. Co se jeho týče, jsem ještě pořád naprosto nevyrovnaná. Občas jsem v pohodě a nemám problém brát všechno, co se mezi námi děje, v klidu, občas mi to, co se děje, přijde jako obrovská zrada a nejsem schopná zadržet slzy. A tak se zmítám mezi tím, jestli jsem schopná se k němu chovat jako ke kamarádovi, nebo bude mnohem silnější to, že ho uvidím a budu ho chtít obejmout, držet za ruku a tvářit se (alespoň na chvíli), že je mezi námi vše při starém (protože on se tak někdy tváří taky). Nakonec ale musel přijít den, který mi dá ránu a naprosto zřetelně mi ukáže to, že už to není MŮJ Mr. Balvan, ne tak můj, jak býval. A tak jsme se v pondělí vydali do kina a najednou bylo úplně jasné, že tentokrát jdou jen dva kamarádi, kteří si dávají pozor na to, aby u sebe nebyli moc blízko, aby si drželi odstup a tvářili se, že mezi nimi vůbec nic není. V pondělí mi to přišlo jako ta největší zrada na světě. Nebyla jsem na něco takového připravená a už vůbec jsem netušila, jak se s tím mám vyrovnat. Nakonec ale opravdu platí ono "ráno je moudřejší večera" a já se probudila s mnohem čistší hlavou a došlo mi, že takhle to má být. Jednou ho prostě budu muset nechat jít (hlavně proto, že on už přece odešel) a začít si vážit toho, že jsme kamarádi. Začnu si všímat těch pozitivních věcí, které mezi sebou máme a i když k němu budu pořád něco cítit, tak to bude jiné. Jiné a lepší a já mám konečně pocit, že jsem udělala alespoň malý krůček k tomu, aby to všechno dopadlo dobře. 

   Poslední dva korálky jsem na svou šňůrku štěstí zavěsila včera. Už od začátku semestru jsem se těšila na to, až se dozvím datum archeologického pasování, protože to datum se zároveň mělo stát i dnem, kdy se k nám do Olomouce zase na chvíli vrátí El Greco. Nikdy mu tak úplně neodpustím to, že se rozhodl odejít studovat do Brna a i když vím, že se všichni po bakaláři rozprchnou, tak on prostě zatím prchat neměl :D Ale jednu věc k dobru mu připsat musím - i přes studium v Brně se snaží s námi být v kontaktu a jezdit za námi. A tak jsem čekala jen na to, až bude mít důvod přijet, protože mi jeho dobrá nálada, vtípky a neskutečné historky prostě chyběly. Jako vždy to pak bylo naprosto bezkonkurenční a já měla co dělat, abych mezi jednotlivými výbuchy smíchu dokázala popadnout dech. A ani to nebylo všechno. Po dlouhé době jsem zase viděla Big bosse (krásného jako vždy), který se taky rozhodl, k mé potěše, zavítat na pasování. Točil se tak nějak kolem a já na něj měla úžasný výhled, takže když jsem nevěnovala pozornost El Grecovi, Zelenoočce a Střelence, tak mé oči visely jen na něm. A jeho oči občas na mně (teď se cítím jako největší nafoukaneček, ale fakt jsem ho viděla :D ). Nakonec se naše pohledy střetly a on se usmál a s dětským nadšením mi zamával. A tak bylo moje štěstí opravdu nekonečné. 

středa 21. října 2015

Zabij bobra, zachráníš strom aneb daruj zážitek, zachráníš balící papír...

   "Ahoj, kdybys nechtěla být o víkendu doma, tak nám odpadla jedna holka na tu Lysou..." A tak jsem byla přizvána k jednomu z nejúžasnějších víkendů, jaké jsem prožila.

   Ze začátku mě na tomhle výletě děsila spousta věcí. Zaprvé - neumím moc mluvit s cizíma lidma. Zadruhé - kdy už bych zvládla mluvit, tak co si archeolog/historik bude povídat s lidma, kteří se zabývají zemědělstvím? Zatřetí - to mám vážně vylézt na tu šílenou horu??? :D Nakonec mě ale začalo děsit jediné - to už mám jet domů?

   V pátek ráno jsem vstala, napekla buchtu, sbalila si tisíc věcí (protože já musím mít vždy plno věcí, které nebudu používat) a vydala se na cestu do Rožnova, kde jsem měla sraz s mou Hnědoočkou. Společně jsme pak jely na nákup a dvě hodiny se flákaly, protože na další cestu bylo potřeba setkat se ještě se Sportovcem, který nám měl ukazovat správný směr. To se ukázalo jako neřešitelný problém, protože jsme se po Frenštátu a Frýdlantu naháněli a nebyli schopní najít správnou odbočku (tolik k tomu, že chlapi jsou skvělí navigátoři). Nakonec se vše zdárně vyřešilo a my se dostali až k chatce, která se na tři dny měla stát naším domovem. A jelikož jsme já a Hnědoočko byly jediné dvě ženské v týmu, tak jsme si vybraly pokoj, zabydlely se a čekaly na příjezd ostatních. Ti na sebe nenechali dlouho čekat a k naší partě se přidali Správňák a Ňuňan, které už jsem jednou měla tu čest potkat a tak mi bylo přece jen lehčeji u srdíčka, protože jsem věděla, že minimálně Správňák mě nenechá ve štychu a nebudu se cítit jako páté kolo u vozu. Což se taky splnilo. Sice si kluci s Hnědoočkou museli povyprávět všechno, co se od konce jejich společného studia změnilo, ale já se cítila součástí toho všeho a navíc jsem některým věcem i rozuměla :D. Nakonec se dostavil i Milovník a tak jsme mohli jít, po dlouhé debatě a vydatném smíchu, spát, očekávajíc věci příští.

   A pak nastal ten den... den, kdy jsem měla všem ukázat, jak velká jsem sračka :D O mé kondičce jsem si nedělala žádné iluze, ale netušila jsem, že jsem na tom až tak moc špatně. Špatně v porovnání s klukama, kteří byli schopní některé úseky Lysé hory i vyběhnout. A tak jsem se už od rána připravovala na to, co má přijít a pak se proklínala, protože má psychická příprava nestačila. Nicméně jsem po x zastávkách dokázala dosáhnout vrcholu, za což patří díky Hnědoočce, která se mnou držela basu a čekala na mě, i když mohla dávno pelášit za ostatníma, Ňuňanovi, že mi nahoru táhl batoh, protože já sama bych to nedala a taky Správňákovi, který se připojil k naší "pomalejší" skupince a povzbuzoval jak jen to šlo. Sportovce a Milovníka zmíním taky, ale jen v souvislosti s tím, že těm jsem přišla tak pomalá, že si raději zvolili jinou cestu a odpojili se od nás :D Nakonec ale dopadlo vše dobře a já se mohla kochat tou neproniknutelnou mlhou, která celý kopec obklopovala. Po teplém jídle a povinné fotce (která by dokládala tu úžasnou věc, že jsem to opravdu zvládla) jsme se vydali na cestu dolů. Miluju cesty dolů... jde to totiž mnohem líp, než opačně. Takže i když nás s Hnědoočkou bolely nožičky, tak jsme nakonec zvládly dojít k autu a vydat se domů. Domů, kde jsme se okoupaly, zabalily do teplého oblečení a u telky čekaly na to, až se kluci vrátí z bowlingu, protože my jsme byly až moc groggy. Opět následovalo šťastné setkání, povídání si, smích a nakonec nás únava zahnala do postele.

   V neděli ráno jsem se zvládla probudit, ale postavit se na mé vratké nohy, to už byl větší oříšek a tak jsem si řekla, že to musím rozhýbat a vydala se na dlouhou, strastiplnou cestu po deseti schodech, které dělily naše pokoje od kuchyně a koupelny. A podařilo se. Byla jsem schopná se doploužit i do auta, vstávat a sedat v kostele a vydat se na cestu za nějakým kamarádem, kterého znali kluci ze školy. Tam jsem se pokochala pohledem na pole a býky a nakonec jsme se vydali k dalšímu cíli našeho víkendu - hradu Hukvaldy. I když přece jen ze školy vím, že hrady se stavěly na kopcích a chápu i účel tohoto výběru místa, tak jsem měla chuť výt, když jsem viděla ten kopec, který nás čeká. Ale za ty pocity to stálo. Mlha nikde, kopce všude, barevné listí, skvělá parta a já byla šťastná. Zbavila jsem se všech těch trapných věcí, které mě trápily a jen si užívala to, že se cítím úžasně. A právě kvůli tomu se mi nechtělo jet domů. Proto, když jsme dojeli zpět na chatu, jsme jen tak seděli v kuchyni, povídali si a já si chtěla ten víkend ještě prodloužit, alespoň o den. Nakonec ale stejně přišel čas odjezdu a já se musela rozloučit.

   Tak jsem díky Hnědoočce, která mi tenhle víkend darovala k narozeninám, poznala pár skvělých lidí, prožila spoustu úsměvných situací a jednoduše se cítila skvěle. Za to jí patří neskutečný dík. Děkuju za to, žes mě zase vytáhla z nejhoršího, žes mi dovolila být součástí vaší party a dala mi tak ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostala :)

úterý 13. října 2015

I love you till the end...


Kolem mě se zima vznáší, 
vločky lítaj, tma se snáší, 
chlad do srdce proniká, 
tam, kde bolest zalyká. 
To místo, skryté pro okolí, 
kde to často tak moc bolí, 
tam se roní z krve slzy, 
za vše, co mě tak moc mrzí. 
Jedna slza krvavá,
jedna rána hnisavá.
Ozvěna každičké rány 
je jak malé umírání.  
Kolikrát však může srdce zemřít a pak oživnout,
 než nakonec padne k zemi a nikdo nezvládne s ním hnout?
Ten čas se blíží, přijde rána co celé srdce rozpráší, 
jen osamělá malá slza mi padá tiše po tváři.

   Poslední týden si jedu na té největší emíčkovské vlně, kterou jsem v poslední době zažila, a mám dojem, že jsem ztratila surfovací prkno, takže mě to pěkně semele. Protože přesně takhle to v mém životě chodí - ty krásné věci, které mě dokážou nabít energií a vykouzlit mi úsměv na tváři, se u mě zdrží jen na tak malou chvíli, aby omámily moje smysly a já, toužící po dalších, padnu na hubu. Aby to ale nebylo tak jednotvárné... občas se stane, že spadnu z větší výšky než obvykle a můžu si ty modřiny a zlomeniny vychutnávat mnohem delší dobu. 

   A tak jsem s tím začala... po jedné neočekávané zprávě, která velice nevybíravě sdělovala světu, že Letec je "ulhaný jako prase", a která mi stejně tak nevybíravě otevřela oči, jsem se musela vzdát snu, ve kterém jsem mohla létat. A protože se Letec asi za své chování zastyděl, přerušil kontakty se všemi slečnami, které vodil za nos (tudíž i se mnou). Jelikož mě ale jedna slečna přesvědčila o tom, že mám být za každou cenu pozitivní, tak tedy dobrá, hledejme pozitiva - zjistila jsem poměrně brzo, že se jedná o pěkného podvodníka, který by se ke mně mohl chovat stejně jako k té podvedené, která měla potřebu světu sdělit pravdu. A i když se, jak vidíte, snažím být pozitivní, tak je mi to pěkně naprd, protože se zdá, že se kolem mě stahují samí lháři, podvodníci a pěkně zlobiví hoši.

Rozum říká nech ji jít, srdce říká že musí být moje...

   Nakonec se i Rytíř rozhodl, že ze sebe, v tu samou chvíli jako Letec, udělá lháře a podvodníka (dle jeho slov "si vybere rozum"). A tak se moje tisící prvá šance roztříštila díky jeho ignorantismu (existuje vůbec tohle slovo??).  A tentokrát se s ní nadobro roztříštilo všechno to hezké, co jsem díky němu cítila. Moje srdce udělalo kotrmelec, začalo doufat a nakonec bylo pošlapáno a nazváno "naivním". Natolik ho to zasáhlo, že už nechce, aby se to stalo znova. Už se odmítá odevzdat někomu takovému (nebo podobnému), protože když vám někdo to vaše srdce vrátí, tak to zvládnete, ale když vám do něj před vrácením zabodne pár dýk (jen tak pro jistotu a pobavení), tak zjistíte, že to nemůžete snášet donekonečna.

   A tak mám pocit, že jsem se stala osobou bez srdce. Nebo abych byla přesnější - srdce zůstalo, ale místo všech krásných pocitů se z něj dostávají ven jen ty jedovaté, prostoupené hrůzou a bolestí, které nejdou zastavit a už vůbec ne vzít zpět. S konečnou platností mé srdce přestalo věřit všem krásným řečem o tom, jak může být vše úžasné, po boku někoho, z koho se vám podlamují kolena. Vše úžasné s tím, koho budete milovat, protože já se zamilovat nechci, nemůžu a ani nezvládnu. Minulý týden mě totiž dohnal k tomu, že nemůžu věřit, a když nevěříte, tak se nikdy nenaučíte létat.