sobota 26. září 2015

A můra kolem krouží, na křídlech motýlův pyl..

   Po dlouhém uvažování jsem zjistila, že i když se toho za poslední dobu stalo strašně moc, tak vůbec netuším, jak to všechno vyjádřit slovy. A i když se o to teď pokusím, tak si nejsem jistá, do jaké míry budu úspěšná.

   První důležitou věcí, která se stala a která zamíchala mými kartami, byl návrat Mr. Balvana do mého života. Nebo spíše částečný návrat. Před pár týdny se můj notebook rozhodl, že touží po notebookovém nebi a tak se vydal na cestu, ze které není návratu. A já, jakožto podprůměrný uživatel jakékoli techniky, byla rozhodnuta, že si nechám poradit od někoho, kdo tomu alespoň trošku rozumí. Nakonec jsem zjistila, že jediným vhodným kandidátem je právě Mr. Balvan. A kupodivu se zase změnil vítr a on bez výhrady souhlasil a tak jsme se vydali na nákupy. S mými omezenými financemi nebyl nákup moc složitý a tak jsme se po chvilce rozhodli zakempit v restauraci, dát si něco dobrého a popovídat si. A přesně tohle mi chybělo, jen tak sedět a mluvit spolu o všech možných i nemožných tématech. A nebýt toho, že jsem hned další den potřebovala odjet do práce, tak bych s velkou pravděpodobností seděla s ním, ve vlaku do Polska a užívala si jeho přítomnost. O výlet jsem tak sice byla ochuzena (zatím se přesouvá na květen), ale Mr. Balvana jsem si užila dosyta. Hned v pátek jsme se spolu sešli a všechno bylo zase růžové. Tak jak to umí být jen s ním. A podle všech indícií bych řekla, že teď si nějakou dobu budu té růžové užívat. Sice jen jednou za čas, v omezeném množství, ale jelikož ani já a ani on nechceme nějak zvlášť přemýšlet, je pro nás tahle situace tou pravou. Takže, i když bych nikdy netušila, že jsem schopná se takhle změnit, jsem se stala uživatelkou "nové slečny May", která nepřemýšlí nad důsledky a jen si vychutnává to, čeho se jí dostává (do doby, než jí to nebude stačit, ale ta doufám nenastane).

   A protože mám tendenci svou mozkovnu zahrnovat mnoha problémy, rozhodla jsem se vypořádat s jedním, který můj život ovládal už dlouho. Rozhodla jsem se dát ultimátum Rytíři. Po tom všem, co už udělal (a možná hlavně neudělal), jsem došla k závěru, že takhle už to teda dál nejde. Jestli se chce chovat jako pako, tak prosím, ale nebude se takhle chovat ke mně, protože já si takové jednání nezasloužím. A tak dostal poslední šanci. Protože já jsem ta, která dává tisíc šancí a až po čase jí dojde, že ta tisící prvá musí být tou poslední. Udělala jsem všechno, co se dalo a teď jen čekám, jestli bude schopný se té šance chopit a začne se snažit a nebo si ji nechá proklouznout mezi prsty, jako už tolikrát. Zrovna jsem ve fázi, kdy jsem schopná zvládnout obě dvě varianty a tak jsem část té zodpovědnosti přeložila na něj, na toho, kdo ji měl mít už od začátku. A konečně se cítím svobodná. Svobodná, klidná, vyrovnaná... alespoň co se Rytíře týče.

   Poslední větší změnou v mém životě je seznámení se s Letcem. Je to přibližně měsíc, co jsem mu byla "dohozena" svou sestrou s tím, že na něj mám být milá a že mi slibuje, že si budeme rozumět, protože oba dva jsme velcí ňuňani. Asi už vypadám tak zoufale, že se mi i sestra snaží někoho najít :D Nicméně jsem si tedy její rady vzala k srdci a rozhodla jsem se, že minimálně kamarádi být můžeme. Protože, ruku na srdce, kdo má za přítele pilota, který každou chvíli letí do nějaké úžasné destinace a nabízí vám, abyste letěla s ním? A tak jsem měla být tento víkend v Pekingu... což se samozřejmě nestalo, protože se s ním chci sejít poprvé v takové situaci, kdy nebudu jen zvracet a v mezičase pištět (a to navíc nejen před Letcem, ale i druhým pilotem a navigátorem, protože dáma by se samozřejmě usadila v kokpitu :D). A tak se den našeho seznámení naživo odkládá do doby, než se rozhodne z Pekingu vrátit zpět.

   Závěrem by se tedy dalo říct, že mám držet hubu a krok a v žádném případě si nestěžovat, protože je v mém životě teď všechno na nejlepší cestě. A přece jen to není tak úplně pravda. Všechny ty fajn věci, které se dějí, jsou v zákrytu za vším tím hnusem, který se kolem mě vznáší a čeká, až mi naplno dojde to, že ty hezké věci mají jen odvést pozornost od toho, že se kolem mě vznáší můra, čekající na to, až se z jejích křídel ten krásný pyl setřese.

sobota 5. září 2015

My heart will go on and on

   Někdy se uprostřed srdce objeví tak veliká díra, že je obtížné vytrvat, znovu vstát a bojovat. Někdy padají rány tak brzy po sobě, že se díra čím dál více zvětšuje a hrozí, že se srdce rozpadne a už nikdy se nepodaří jej zahojit. A úplně nejhorší na tom všem je to, že ta další rána přijde vždy v dobu, kdy už si myslíte, že se vám ta obrovská díra začíná léčit.

   Po pár ranách, které jsem v poslední době inkasovala, jsem se rozhodla, že bolesti už bylo dost a já své malé srdíčko musím začít znovu hojit, pomalu na rány přikládat obvazy a čekat na to, až se začne uzdravovat.

   A tak jsem začala přikládat svůj první obvaz. Obvaz, který do mého srdce pouští první paprsky tepla. Tenhle obvaz, který mi tolik pomáhá, obsahuje jednu prostou věc - práci. "Ano, studuji archeologii. Ano, asi každý chtěl být jako dítě archeologem. Ne, ještě jsme nenašli žádný poklad. Ne, nikdy nebudu hledat Tutanchamona (co třeba proto, že už ho někdo našel??). Ne, ani dinosaura. Ano, miluju svůj obor." Tolikrát omílané odpovědi na otázky všech lidí, se kterými se začnu bavit o svém studiu. Už se tak nějak staly mojí součástí a já přestala pořádně vnímat jejich výpovědní hodnotu. To všechno se změnilo díky nynějším výzkumům. Až teď jsem našla opravdový význam slov "miluji svoji práci".

   O mém výzkumu, na kterém jsem potkala Démona (se kterým jsem mimochodem dnes jela vlakem a byl úžasný jako vždy a celou cestu jsme si měli co říct, což mě docela překvapilo) a taky Big bosse (ach <3), jsem psala o pár příspěvků níž... konec toho krásného začátku začal opravdu brzy. Najednou jsme já i Zelenoočko byly převeleny na jiný výzkum. Výzkum, na kterém se měli podílet i lidi, které nemáme zrovna v lásce. Nicméně nikdy není potřeba vše vidět černě, o čemž jsem se přesvědčila.

   Začátky byly krušné, protože poslouchat řeči našeho milého Muflona bylo opravdu nad naše síly a náš první týden jsme končily slovy "prosím, moc tě prosím, už nemluv". Jediným štěstím bylo to, že do naší party patřily i dvě holky a Vtipálek a díky nim se to dalo jakžtakž přežít. Nicméně - první týdny se vlekly ve stylu "těžba hnusné, udusané hlíny, ve které nic není", z čehož můžete sami usoudit, že se nejedná o žádnou extra bohulibou činnost, která by naše mysli pozvedala. To všechno se změnilo díky několika věcem: zaprvé - narazili jsme na hradbu, která nám dávala naději, že naše snažení přece jen není marné, zadruhé - pomalu ale jistě jsme si začali zvykat na lidi kolem a už se to dalo vydržet i s tím nejhorším z nich a konečně zatřetí - na náš výzkum dorazili naši kamarádi El Greco, Střelenka a Damien. A hned bylo všechno růžovější.

   S postupujícím časem začaly přibývat nové a nové nálezy, nové a nové historky a nové a nové hlášky a já se začala cítit skvěle. To, co jsme při vybírání vrstev a objektů nacházeli, jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. Každý nález mě nadchnul natolik, že jsem jen "óchala" a "áchala" a všechno si fotila a užívala si každé hrábnutí do hlíny. A to nejlepší teprve mělo přijít...

   Tento týden jsem byla převelena do druhé sondy (kterou vede náš milý Muflon). Důvodem mého přesunu bylo to, na co jsem čekala celé tři roky studia - preparace hrobů!!! Možná bych to mohla nazvat smůlou, ale až do teď jsem si vždy "vybrala" výzkum, na kterém jsem o lidské kosti ani nezavadila. A možná to tak bylo naplánované, protože teď jsem díky tomuhle všemu zase o kousek šťastnější. Jestli jsem svoji budoucí práci měla ráda předtím, tak teď jsem ji začala milovat tak moc, že to není k uvěření. Celý týden jsem pracovala na tom, abych odkryla snad masový hrob, ve kterém je, podle našich propočtů, zatím 8 jedinců. Hugo (jak jsem pojmenovala kostru, kterou jsem měla na starost) byl pátým tělem, které jsme identifikovali. Kousek po kousku jsem odkrývala tělo někoho, kdo byl do země položen před více než 500 lety. A s každým odkrytým kouskem mé srdce jásalo a zároveň trnulo částečnou bolestí z toho, že se dívám na člověka, který jistě miloval i nenáviděl, cítil bolest, strach i radost a teď z něj zůstaly jen kosti, které v sobě mají zapsány jeho historii. Historii, kterou i přes všechny možné analýzy nebudeme schopni dokonale pochopit.

   Každý den tohoto týdne jsem myslela jen na Huga - na to, jak dlouho bude trvat než odhalím celé jeho tělo, na to, jaký člověk to musel být a hlavně na to, že já jsem po tolika letech tou, která má možnost se na něj podívat a myslet na něj, protože ti, kteří ho měli v srdci, už dávno zemřeli. I přes všechny smutné pocity, které ve mě vzbuzoval, pro mě udělal to nejdůležitější - dopřál mi kousek klidu, který byl pro mé srdce balzámem. Přiložil obvaz tak dokonale, že se začalo uzdravovat mnohem rychleji. A tak už můžu s plnou platností říci, že moje srdce se z toho dostane, bude bít dál a dál a jednou zase bude mít šanci bít pro někoho důležitého, Pro někoho, kdo si bude každého úderu neskutečně vážit.