sobota 15. srpna 2015

A tak smutek střídá netečnost, netečnost občas veselí...


   Za poslední tři týdny si stále více uvědomuji, že moje srdce, rozbité na tisíc kousků, má úžasnou schopnost. Rozdělilo se na kousíčky, které obývá štěstí a kousíčky, ve kterých se usadila bolest. Problém je nejspíš v tom, že se ty kousky mezi sebou perou a já nikdy nevím, jestli ty "šťastné" vůbec mají dost síly na to, aby vyhrály. Zjišťuji totiž, že jsou mnohem menší a nezřídka se stává, že podlehnout těm druhým.

   První (a samozřejmě ten největší) kousek mého srdce obývá Mr. Balvan. Vlastně to vypadá, že jsou to kousky dva - šťastný a nešťastný. Jak mám ale zjistit, který z nich má právo na to, aby vyhrál? Už to budou dva měsíce, co se naše cesty rozdělily, a za tu dobu se nesčetněkrát vystřídalo období smíření, naštvání, nepochopení, radosti, smutku... a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. A když už se mi zdá, že některou věc z toho všeho pochopím, tak se stane něco, co mi moje závěry převrátí vzhůru nohama. Po rozchodu jsme se s Mr. Balvanem shodli na tom, že zůstaneme kamarádi, protože o sebe nechceme přijít úplně. A já, která se snaží všem vyhovět, se rozhodla, že to prostě zvládnu. Najednou se ta velká láska musela scvrknout do něčeho tak "malého" jako je kamarádství. Sice jsem netušila, jestli se to, co mezi sebou máme, může klasifikovat jako kamarádství, ale opravdu jsem se snažila. A on taky. A tehdy se mi zdálo, že ta část mého srdce, ve které se ukrývalo štěstí, by mohla alespoň o kousek převážit tu druhou, že nakonec dokážu přijmout, že se náš vztah scvrkl na kamarádství a že mi to nebude vadit (nebude mě to tolik bolet). Jenže pak se to všechno zvrtlo... najednou nebyl schopný, ochotný, kdo ví jak to nazvat, mě jako kamarádku brát. A tak se mezi námi rozhostilo ticho. Já neměla sílu na to, abych se dál snažila a on, který sabotoval všechny pokusy, neměl chuť něco dělat. A jelikož to vypadalo, že o něj přijdu úplně, začala se ve mě čím dál víc ozývat ta druhá část mého srdce. V noci jsem nemohla spát, protože se mi zdály hotové noční můry, ve kterých hrál Mr. Balvan hlavní roli, přes den jsem si lámala hlavu nad tím, co se zase stalo. Možná to vypadá, že jsem na něm závislá a pořád ho neskutečně miluju, ale jestli to z toho odstavce vyplynulo, tak to tak být nemá :D Mám ho ráda, opravdu strašně moc, nevím jestli je to, po tak velké bolesti a hlavně době úplné absence jakýchkoli emocí, ještě pořád ta velká láska, ale je to někdo, kdo prošel mým životem, zanechal v něm nesmazatelnou stopu a já ho budu brát stále jako mou součást. Nakonec, když už to vypadalo, že to mezi námi skončí naprostým tichem, se v něm zase něco přepnulo a byl tu opět ten starý Mr. Balvan, který se mnou zase chce být v kontaktu. A tak jsme se nakonec rozhodli, že se chceme vidět. A ať už za to mohlo to, že si předtím dal pár piv, nebo to, že jsme se viděli po celkem krátké době, všechno to vypadalo, jako by se mezi námi vlastně žádný rozchod nekonal. A všechno bylo naprosto úžasné. Ze začátku jsem se tomu bránila, protože jsem měla strach, že když mu propadnu, budu opět na začátku své cesty, zase budu chtít, aby se mnou byl nejen jako kamarád, ale jako můj přítel, že se ta láska opět probere k životu v takové síle, že ji nezvládnu. A možná by se to stalo... možná, kdyby se po tom večeru vše nepřehodilo do kolejí "teď už s tebou zase mluvit nebudu". Takže z těch hezkých pocitů jsem byla vržena zase až na samé dno. Můj mozek totiž odmítl pochopit, proč přesně mezi námi může být vše v naprostém pořádku, když se vidíme a den na to se to všechno naprosto změní a nejsme schopní (on není schopný) komunikovat. Já po něm nechtěla ať se vrátí, řekla jsem mu to, vůbec nic jsem po tom večeru nechtěla změnit, protože by to stejně nemělo cenu, tak co to zase bylo? A tak na pár dní zase vyhrávala ta smutná strana mého srdce... do doby, než se zase ozval :D Lidičky, mám v tom všem neskutečný nepořádek. Nechápu vůbec nic a to mě na tom nehorázně rozčiluje, protože já jsem člověk, který potřebuje mít vše vysvětlené, dopodrobna rozebrané a když to pak pochopím, tak to dokážu přijmout. Ale takhle? Vůbec nechápu jeho myšlenkové pochody a někdy bych mu za to nejradši flákla. Přemýšlela jsem nad tím, jestli je možné, že je mezi námi všechno v úplném pořádku jen tehdy, když si dá pivko, nebo je někde s kámošema a tak si tak moc nedává pozor a chová se "přirozeně". A jestli jindy, když má jeho rozum větší váhu, nepřemýšlí nad tím, že když se ode mě bude držet dál, tak to pro mě bude lehčí... A tak se v tom všem nehorázně plácám. Jsou dny, kdy mě tímhle chováním ničí, dny, kdy už jsem tak unavená, že je mi to jedno a taky dny, kdy je vše v pořádku a já jsem ráda, že je mezi námi vše ok. A moje srdce si hraje ping pong.

   Do dalšího kousku mého srdce se dostal i Rytíř, o kterém jsem psala v minulém článku. Protože jsem odmítala zase jen sedět a nevědět a přemýšlet, tak jsem se ho na rovinu zeptala na to, co to teda jako má být. A tak se mi dostalo odpovědi, že mě má strašně moc rád, pořád na mě myslí a omlouvá se, že není schopný mi to dát víc najevo. Protože na to není zvyklý. Protože někdo mu kdysi řekl, že mu nemá psát tak často, že je to otravné. A já se z části chytala za hlavu, protože podobnost s Mr. Balvanem byla zarážející, a z části jsem naivně přikyvovala a věřila každému jeho slovu. Slíbil mi, že se změní, že to bude trvat nějaký čas, ale začne na tom pracovat. Poprosil mě, abych mu pomohla, počkala a hlavně abych věřila tomu, že mu na mě záleží. A já to udělala. Uvěřila jsem mu, protože moje srdce, které bylo rozbité díky Mr. Balvanovi, by se tím mohlo začít uzdravovat. A když už to vypadalo, že se ty kousíčky přibližují k sobě, tak se jejich magnetické pole otočilo a začaly být od sebe odstrkovány. Začalo to tím, že na poslední chvíli odpískal náš domluvený výlet, potom zase přestal psát... jako už tolikrát. A tentokrát už toho na mě bylo moc. A tak, v rámci zachování alespoň části zdravého rozumu, jsem byla nucena přestat brát vše kolem něj vážně, protože mě to stálo moc síly. Teď odjel na dovolenou, takže mám větší klid a asi uvidím, jak to bude vypadat po ní. Ale když mu nestojím ani za to, aby mi napsal zprávu, tak to, že mě má rád a záleží mu na mě, prostě nemůže být pravda. Smutek: štěstí = 2:1.

   Abych ale nebyla jen negativní, mám v srdci místečko, které už je zahojené a které mě bolet snad ani nemůže. V tomhle místečku je ukrytý Mr. Surovec. Moje první spřízněná duše, někdo, kdo se do mého života dostal v tu nejnestřeženější chvíli a odešel z něj díky mé vlastní hlouposti. Prožili jsme toho spolu spoustu a já na to nejspíš nebyla připravená. Nebyla jsem připravená na realitu kolem mě a ta mě tenkrát dostala do kolen. Od té doby ale utekly čtyři roky a my jsme dokázali jít dál. Mr. Surovec za svojí slečnou, se kterou to vypadá opravdu nadějně a já... se teď sice tak trošku potácím, ale to snad časem přejde. Není to tak dlouho, co jsme si psali a i když je to vždy jen občas, tak si spolu pořád rozumíme a je fajn vědět, že tam někde je a kdyby byla potřeba, tak jsme tu jeden pro druhého. A tím pádem máme vyrovnáno - smutek:štěstí = 2:2.

   Tak jsem si v půlce článku odskočila utřít nádobí a dostala jsem další ránu do už tak rozdrobeného a bolavého místa v hrudníku. Moje sestra, které jsem nespočetněkrát pomáhala s problémy, které měla se svým přítelem, sestra, která chtěla, aby mezi námi byl vztah, ve kterém si říkáme všechno a já v tom viděla ruku k smíru a naivně si z ní udělala druhou půlku mě samé, mě zrovna označila za kurvu :D Měla jsem dva přítele, tudíž dva chlapy, se kterýma jsem spala a teď se ze mě podle ní stal někdo, kdo nemá sebeúctu a svědomí, protože jsem s nimi spala, i když už jsme nebyli spolu (s každým jednou, podotýkám). Tím mě dostala do kolen a jen mě usvědčila v tom, že není dobré věřit někomu, kdo mi předtím tak strašně moc ubližoval. Protože, stejně jako můj otec (jemuž se tak moc chováním podobá), dokáže bodnout tak hluboko, že nemá cenu se s ní snažit navázat vztah a proto s tím nejspíš končím (míň problémů, míň bolesti). Takže bych řekla, že je to 3:2 ve prospěch té smutnější části mě samé.

   A tak se v tom všem skoro topím. Protože nevím, jestli zvládnu sesbírat všechny ty kousíčky dohromady a spojit z nich něco, co alespoň vzdáleně bude připomínat moje staré srdce. Každý kousek totiž bolí sám o sobě a tato bolest se dá snést, ale potom se stane, že se těch kousíčků rozbolí více a když se všechny ty bolesti spojí, můžu jen lapat po dechu a snažit se dostat do sebe alespoň trochu kyslíku. A tohle všechno mě dostává dál a dál od toho, abych byla schopná se odrazit ode dna tak mohutně, abych prorazila hladinu a konečně se svobodně nadechla. Asi jsem opravdu moc pesimistický člověk. Navíc mě každá prkotina raní o tolik víc než ostatní, protože ty rány přichází pořád do jednoho místa - místa v hrudníku, které se snad ještě nikdy nedokázalo pořádně zahojit a tak jen sbírá a sbírá další rány a čeká, kdy se rozpadne úplně.