čtvrtek 23. července 2015

Svět, ve kterém rytíři vymřeli?

   Stává se vám, že se s jistým člověkem setkáváte pořád dokola, v rozličných intervalech a vždy jen na malý okamžik? Tak malý, že nakonec přemýšlíte o tom, jestli je ten člověk váš přítel, známý, nebo prostě jen někdo, koho občas potkáte? Já jednoho takového "míjejícího" mám. Je jím Rytíř, který se vždy objeví ve správnou chvíli, zachrání mě, ale nakonec má nejspíše tolik starostí se zachraňováním dalších princezen, že po pár chvílích zase mizí na novou misi. A tak je vlastně složité určit, jaký přesně mezi sebou máme vztah.

   Abych začala pěkně od začátku - s Rytířem jsem se seznámila před 2 lety (přesně 28. června 2013). Jelikož je to spolužák a kamarád mojí Hnědoočky, setkali jsme se na její oslavě ke zdárnému ukončení bakalářského studia. A už na té oslavě mi padl do oka. Přiznávám, na modrooké blonďáky jsem nejspíš ujetá, takže netrvalo dlouho a začali jsme si povídat (což tenkrát bylo docela velké překvapení, protože jsem byla šílený introvert). Od té doby (i když jsme se viděli vlastně jen dvakrát) se stal mým "míjejícím". Nevím jak se mu to daří, ale vždycky, když už jsem s nervama v kýblu, nebo mám špatné období, tak se najednou ozve a všechno je hned lepší. Jenže problém bude asi právě v tom, že se spolu jen míjíme. Rytíř totiž nejspíš vůbec není technicky založený člověk a tak pro něj facebook, skype nebo i jen telefon (potažmo sms) moc neznamenají. Já, která jsem na facebooku vylepená pořád, hlavně proto, abych si popovídala se všemi, které nestíhám vidět naživo, to pořádně nechápu, ale on nejspíš nepotřebuje moc kontaktu se světem, takže u něj není vůbec překvapující, že se na pár měsíců odmlčí. Dobře, v některých chvílích mě to docela štve, protože to vždy vypadá... a pak je najednou ticho.

   Po našem seznámení následovalo strašně moc věcí a všechno se to prostě muselo zamotat. Na tohle jsem totiž ta pravá - u mě nikdy nic nemůže jít jednoduše a klidně. I přes ty časté odmlky jsme spolu s Rytířem vždycky probrali co se komu stalo, jak to jde ve škole/v práci, co je nového, jak se nám daří... prostě a jednoduše - s ním jsem nikdy neměla problém komunikovat o čemkoli. Jenže, aby to nebylo tak jednoduché, přimotala se do toho jedna důležitá věc. Jednou jsme se totiž bavily s Hnědoočkou o jejích kamarádech, spolužácích a láskách a najednou z ní vypadlo, že Rytíř se jí vyznal z lásky k ní a ona, jelikož milovala jiného, ho odmítla. A teď si zkuste s čistým svědomím psát s někým, kdo miluje vaši nejlepší kamarádku a vy, neřád jeden, se při psaní s ním cítíte šťastná a tak nějak živá. Jasně, z jeho strany to bylo ok, přece jen jsme si psali v kamarádském duchu, ale já nevěděla, jestli to, že se cítím takhle, není špatné vůči Hnědoočce. Chápejte, kdyby se někdo mě vyznal z lásky a já k němu stejné city nechovala, tak by mě to stejně "potěšilo" (když to napíšu takto hloupě) a kdyby do toho vlezla moje kamarádka, nebylo by mi to dvakrát příjemné, zvláště když já o Hnědoočce vím to, co vím. O to víc jsem se cítila špatně, když mi Rytíř poprvé napsal, že mě má rád a já cítila, že jsem na tom dost podobně. Na jednu stranu jsem byla strašně šťastná, na druhou stranu mi to štěstí kalilo to, že nevím, co na to Hnědoočka.

   Naštěstí jsem z toho neměla mít špatný pocit dlouho. Jednou v sobotu jsme se s Hnědoočkou vydaly na výlet za Rytířem, který v tu dobu bojoval se zdravotními problémy a tak bylo jednodušší, abychom se za ním dopravily my. A během návštěvy jsem zrovna neměla pocit, že by se někde to jeho "mám tě rád" objevilo. Možná to bylo tím, že většinu pozornosti věnoval Hněodoočce a já tak raději nezasahovala do jejich rozhovoru a bavila se převážně s ní. Možná tím, že Rytíř zrovna není expert  v takovémto dávání najevo a nebo proto, že to "mám tě rád" nebylo zase tak vážné, jak jsem si myslela. Nicméně po téhle návštěvě se Rytíř asi na půl roku odmlčel. Netušila jsem proč, co se mu stalo a nebylo možné se s ním nijak spojit. V tu chvíli to bylo poprvé, kdy jsem se z toho obláčku, na kterém jsem letěla, propadla docela hluboko a dost to bolelo. A když už jsem si říkala, že nevadí, že to vlastně stejně nic nebylo, tak se najednou zase rozsvítila zelená tečka u jeho jména a došla mi od něj omluva, že si potřeboval odpočinout a že nechtěl s nikým mluvit. Což je sice pěkné a já bych to i chápala, ale na druhou stranu jsem docela zuřila, protože mohl dát alespoň vědět a já a Hnědoočka jsme se nemusely strachovat. Stačila jedna hloupá zpráva a bylo by to všechno v pořádku. V tu chvíli jsem si řekla, že ten špatný pocit kvůli tomu, že mě má rád, byl vlastně zbytečný, protože ten, kdo má někoho rád, není schopný se z ničeho nic odmlčet a "vykašlat" se na toho druhého a tak to nejspíš nic neznamenalo, alespoň ne pro něj.

   A tak jsem nakonec, po nějakém čase, propadla kouzlu Mr. Balvana a z Rytíře se stal někdo, kdo stál v pozadí mého života. Někdo, kdo vždycky přišel v tu pravou dobu, ale nikdy se nemohl stát něčím víc, protože to by všechno mezi námi muselo vypadat jinak. Pořád jsme mezi sebou udržovali kontakt a já byla vždycky ráda, když se ozval, ale zakázala jsem si o něm přemýšlet nějak víc, protože bych si zase nabila nos. Nos jsem si nakonec stejně nabila... ale tentokrát to nebylo kvůli Rytíři, ale Mr. Balvanovi. V tuhle chvíli to byl naopak Rytíř, který se zase zázračně objevil a pomáhal mi ten nabitý nos uzdravit a já se tak dokázala vyhrabat z toho průšvihu s Mr. Balvanem až překvapivě rychle. Zase mě přišel zachránit a zase s sebou přinesl ten klid a pocit bezpečí. A zase začalo jít do tuhého :D

   Není to totiž tak dávno, kdy se zase odmlčel a protože mi padly plány na prázdniny a já si chtěla užít alespoň nějaký den volna, domluvila jsem se s Hnědoočkou, že pojedeme na výlet. A jelikož se jedná o místo, které je nedaleko Rytířova bydliště, napadlo nás, že se optáme, jestli by se s námi nechtěl vidět. Velice demokraticky mi Hnědoočka nakázala, abych mu napsala já a tak jsem konala. Až překvapivě brzy mi bylo sděleno, že by nás viděl moc rád, ale že se musíme domluvit na datu, protože teď má docela fofr. A od té doby si spolu píšeme... ano, zase si mezi psaním dělá až nehezké pauzy a já z toho většinou rostu, ale na druhou stranu - i tak je to na něj výkon. Jenže! Zase je tu nějaký problém :D

   Pořád se jedná o mě, Rytíře a Hnědoočku. I když mi říká, že k němu necítí to, co by měla, tak jí "není příjemné", že si "píše více se mnou než s ní" a vlastně neví jak to má a tak nějak mi z toho vyplývá, že kdyby s ní chtěl být, tak je možné, že ona by s ním chtěla být taky. Zároveň netuším jak přesně to má Rytíř s tím zamilováním do ní, jestli už ho to opravdu přešlo, nebo by s ní chtěl být a nebo co. Jsem z toho o to víc zmatená, když mi píše, že mi to sluší, že mě má rád a myslí na mě, posílá mi písničky a já teď nevím, jestli to něco znamená, nebo ne. Jak mám vědět, jestli to pro něj má nějaký význam? Jak si mám být jistá, že to všechno není tím, že chce zapomenout na Hnědoočku a já jsem tak nějak po ruce? Nebo jsem jen někdo, na koho zkusí sladké řeči a uvidí, jestli se chytnu, aby nebyl sám? Protože - přiznejme si to, kdybych byla někdo, na kom mu opravdu záleží, tak by mi chtěl alespoň častěji napsat. Na jedné sms přece není nic tak těžkého (a ne, opravdu mi nestačí po týdnu napsat "myslel jsem na tebe"). Neříkám, že bych teď zvládla být s někým jiným, protože po rozchodu s Mr. Balvanem jsem ještě pořád dost mimo, ale časem... kdo ví co bude pak. Nicméně pokud se s Rytířem zase budu cítit skvěle a zase to z jeho strany nebude nic znamenat, tak to pro mě moc lehké nebude.

   Nakonec je možné z toho všeho vyvodit jen jednu věc - nejlepší je, když se věci nechají plynout a čas ukáže, co se stane. Nemá cenu moc přemýšlet nad něčím, co stejně nemáme ve svých rukách a pokud se má něco stát, tak tomu stejně budu muset jít pomalu naproti. Možná jsem teď zapšklá a vůbec nevěřím na to, že bych se dokázala do někoho zbláznit tak, abych vůbec nepřemýšlela, ale pro tuhle chvíli jsem si jistá, že klid je nejlepším řešením. Mám totiž tolik času, že by byla hloupost zabývat se něčím, co se nedá naplánovat a hlavně změnit, takže od téhle chvíle nechávám věci volně plynout a možná, pokud se zadaří, budu mít další náměty k psaní.

neděle 12. července 2015

Summer full of Archaeology

   Vždycky mě potěší, když dokážu účinně spojit příjemné s užitečným. Tohle léto se mi to podařilo naprosto skvěle. Celé prázdniny mám možnost pracovat na archeologické lokalitě, která se nachází uprostřed Olomouce. Tahle práce je pro mě výhodná ve všech možných směrech. Zaprvé - díky tomu, že tahle brigáda klapla, si vydělám penízky na další studium. Zadruhé - jakožto studentka archeologie tím získám další cenné zkušenosti a navíc dělám to, co mě opravdu baví. Zatřetí - potkám spoustu nových archeologů a člověk nikdy neví, kdy se mu takové kontakty budou hodit :D A tak bych mohla pokračovat dál a dál.

   Jak už jsem psala, lokalita, na které pracuji, se nachází uprostřed Olomouce. I když každý den vstávám v nekřesťanskou hodinu, alespoň nemusím cestovat extrémně daleko jako během minulých praxí. Stačí mi sednout na tramvaj a během 15ti minut dojedu tam, kam potřebuji. Na tramvajové zastávce mě čeká Zelenoočka a společně s ní potom vyrážím na místo určení. Tohle je taky jedna z výhod téhle práce - celé prázdniny můžu trávit s ní (i když jsme každá v jiné sondě).

   Na celé ploše výzkumu nás pracuje pravidelně cca 15 + během celých prázdnin si tady plní praxi druháci a prváci, kteří doplňují naše počty. A neměla bych zapomenout ani na naše dva vedoucí. Dohromady je nás tedy dost a dost a právě proto, že se naše počty každý den mění, je potřeba rozvrhovat pracovní síly každý den. Za což jsme myslím všichni dost vděční, protože než se všichni sejdou a rozdělí se práce, máme čas posedět a dokonale se probrat. Potom už ale nastupujeme do sond a začíná pracovní den. Za ty dva týdny, co pracuji, jsem vystřídala už dvě sondy, ale osazení naší pracovní skupinky se nemění - já, Hoch s ulomeným zubem a náš vyučující (Prezident), který dohlíží na všechny studenty. Během uplynulého týdne se k nám přidala Nevěsta, kterou jsem moc ráda poznala, protože je to skvělá holka, takže o zábavu bylo postaráno i když mě moje Zelenoočka opustila kvůli čtyřdenní akcičce.

   O Hochovi s ulomeným zubem jsem už psala v minulém článku, ale přece jen bych mu chtěla věnovat alespoň malý odstavec. Zároveň mi došlo, že pro něj mám mnohem lepší přezdívku - Démon, takže odteď přichází změna :D Démon je student prvního ročníku dálkového studia, i když už asi pět let pracuje pod Archaiou a tudíž má dost a dost zkušeností s archeologickými výzkumy. Ze začátku jsme z něj se Zelenoočkem měly docela hrůzu, protože opravdu vypadal jako démon, nicméně postupem času jsem zjistila, že je ve skutečnosti milý a občas i galantní. Tento čtvrtek mi přirostl k srdci úplně (asi se budete smát, až napíšu proč). V ten den jsme byli v naší sondě jen tři - já, Démon a Nevěsta. S Nevěstou jsme se dohodly, že ona tentokrát bude házet lopatou a já budu překopávat hlínu v kolečkách, protože dva dny předtím to bylo naopak. A tak jsme se dali do práce a Nevěsta se snažila nahazovat opravdu svědomitě, až mě jednou málem sejmula lopatou. V tu chvíli se na ni otočil Démon a řekl jí "Hele, pozor, ať neuhodíš moje děvčátko" <3 Po téhle větě jsem mu úplně propadla :D Joo, asi je lehké si mě získat a uznávám, že vlastně neudělal nic světoborného, ale já z toho stejně byla na větvi :D

   Nakonec bych ze všech lidí, kteří na výzkumu jsou, chtěla věnovat ještě jeden odstavec někomu, koho budu přezdívat Big boss. Big boss se stal mojí novou platonickou láskou :D Není to model ani kdovíjaký fešák, který by mohl plnit přední stránky magazínů, ale i tak na něm něco je. Něco, z čeho jsem paf. Nevím co to má za zvláštní zvyk, ale všem holkám říká jejich křestními jmény, aniž by používal zdrobněliny, takže pokud se jmenujete Gertruda, bude vám říkat Gertrudo, pokud Josefína, tak nečekejte žádnou Pepičku či Pepindu... Ale! mě začal říkat zdrobnělinou a je to nejvíc milounké. Jednou mi dokonce řekl tak hezky, že jsem málem omdlela radostí :D Nicméně - musím si začít dávat pozor, protože mám tendenci ho pořád pozorovat a už se mi xkrát stalo, že se naše pohledy střetly a to zrovna není dvakrát příjemné, ještě si bude myslet, že ho stalkuju (nebyl by daleko od pravdy). Chtěla bych v tomhle článku popsat dvě situace, které mě totálně dostaly. Obě se staly ve čtvrtek, takže jsem vlastně ten den byla vedle jak z Démona, tak i z Big bosse.
První situace se točila kolem skla, které jsme našli v sondě. Kvůli němu jsem byla vyslána, abych přinesla dýlerák, takže jsem se vydala po schodech nahoru a jelikož byli venku jak Big boss, tak Cyklista, rozhodovala jsem se, ke komu zajít (i když jsem samozřejmě chtěla jít za Big bossem). Nakonec jsem vyhodnotila situaci a jelikož Big boss něco dělal a Cyklista byl blíž, tak jsem se vydala za Cyklistou. Natáhla jsem k němu ruku se sklem a poprosila ho, jestli by mi nemohl věnovat jeden sáček, abych mohla střep schovat. V tu chvíli ale Big boss přestal pracovat, došel ke mě a řekl mi "May, Cyklistovi nic neukazuj! To bys měla ukazovat mě". Tak jsem se na něj otočila a jako úplný retard mu odpověděla "Tak já vám to ukážu, hele sklo. Dáte mi teda někdo ten dýlerák?". A on se na mě začal tak krásně usmívat, že bych tam na něj asi zůstala hledět jako na svatý obrázek, kdyby Cyklista nedošel až úplně ke mě a nepodával mi rozevřený sáček, abych tam ten střep vložila.
Druhá situace byla pro mě ještě příjemnější. Během překopávání stojíme na metr úzkém pruhu země a z obou stran jsou sondy, takže vlastně stojíme skoro ve vzduchoprázdnu a hlavně je tam místo jen pro jednoho člověka, takže pokud chce někdo projít, tak je to vážně o hubu - z jedné strany díra čtyři metry, z druhé díra dva a člověk si jen může vybrat, do které chce padat radši. Na tom pruhu země jsem teda stála já a kolečka, do kterých mi házejí hlínu. Vždy když překopu celé kolečka, tak se konečně narovnám a čekám, až vyleze Démon ze sondy a odveze je. A tak jsem se tentokrát zvedla a vůbec si neuvědomila, že Big boss stojí celou dobu přímo za mnou, takže v tu chvíli jsme stáli těsně u sebe, já zády k němu. Už to mi zvedlo tep. Aby toho ale nebylo málo, tak začal volat na jednoho brigádníka, aby mu podal nějakou petflašku a ukazoval na ni rukou, takže ji mě nataženou přes moje rameno. Stačilo by se opřít o něj a vlastně bych mu stála v náručí. Ach, taková romantická chvíle... jako na Titaniku :D Nakonec jsem mu ale bez hnutí (i když jsem se na něj chtěla otočit) podala tu petku a on odešel, takže žádné velké objímání se nekonalo (třeba příště).

   Do konce prázdnin zbývá ještě 6 týdnů a já si je hodlám náležitě užít a vychutnávat si přítomnost tak skvělých lidí na maximum. Nikdy bych nevěřila, že budu tak nadšeně chodit do práce, že mě to bude tak bavit a že o víkendu budu přemýšlet nad tím, jak zase začnu kopat :D Doufám, že mě a Démona od sebe naši vedoucí nebudou chtít odtrhnout, protože jsem si na něj zvykla až moc a tak nám to snad vydrží až do konce prázdnin. Zároveň taky doufám, že si užiji přítomnost Big bosse a o další skvělé zážitky nebude nouze :)



středa 8. července 2015

Radosti jsou naše křídla, bolesti naše ostruhy

   Posledních pár dní je pro mě denní rutinou vstát, nachystat se do práce, pracovat, přijít domů, podívat se na seriál, napsat si s kamarády a jít spát. I když jde vcelku o monotónní dny, tak jsem za ně neskutečně vděčná. Nevím, jak by to vypadalo, kdybych měla více času na přemýšlení, více času na uvědomování si, že teď se vše změnilo. Někdy je nedostatek času, monotónnost a hodně práce jediný lék na všechny starosti.

   Když jsem minulý týden tvrdila, že je to mezi mnou a Mr. Balvanem všechno pořád krásné a i když to bolí, tak se to dá snést, teď už se pomalu nevyznám v tom, co se děje. Pomalu ale jistě se náš vztah mění. Já k němu pořád cítím totéž, nicméně on se ode mě vzdaluje. Nevím jestli je to tím, že jsem byla zvyklá na něco, co už teď není možné a já to vnímám čím dál víc, nebo za to může to, že když mě přestal mít rád tak moc jako předtím, tak se hrany jeho citů více a více obrušují a už z nich moc nezbývá. Po těch dvou týdnech jsem tak moc unavená, že nevím, jestli to všechno chci (nebo spíše zvládnu) ještě řešit, nebo to chci hodit za hlavu, chvilku se ráchat v bolesti a pak to nějak přežít. Dneska jsem si totiž uvědomila, že je nejspíš dobře, že se se mnou Mr. Balvan rozešel. Sice mě to pořád bolí a stýská se mi po něm a nevím, jak to bez něj zvládnu, ale na druhou stranu je to lepší, protože v tom vztahu by mi strašně moc ubližoval tím, jak se chová. Takže nakonec je to jednoduchá rovnice - on je spokojený, protože se to vyřešilo tak jak chtěl a já bych měla být po čase taky spokojená, protože ten vztah by asi dlouho udržet nešel. Já sama bych ho totiž udržet nezvládla a nakonec by mi nezbyly žádné síly a stejně by to skončilo rozchodem. Možná měl Mr. Balvan pravdu v tom, že je lepší přežít bolest po čtyřech měsících, než se snažit přežít bolest např. po roce vztahu. Než se ale k té spokojenosti dohrabu, tak mě čeká ještě spousta bezesných, probrečených nocí, spousta přemýšlení o tom, co je se mnou špatně (i když mi tvrdil, že já za nic nemůžu, jen on už to prostě nemohl dál protahovat) a spousty proseděných hodin na facebooku, kdy budu čekat, jestli se mi ozve, nebo mi alespoň odepíše na moji zprávu. Přiznávám, na kontaktu s ním jsem nespíš pořádně závislá. S nikým jsem si tak nerozuměla a s nikým jsem si nemohla psát úplně o všem a cítit se při tom tak skvěle. Ale i tohle jednoho dne skončí... tak nějak to končí už teď. Chtěla bych pokračovat v tom psaní tak, jak to probíhalo, když jsme byli spolu a to asi nepůjde. Pokud nebude chtít on, tak já po něm nemůžu vyžadovat stejný kontakt jako předtím, nemůžu čekat, že se mnou bude řešit věci, které se mnou řešil před tím, nemůžu pořád doufat, že se nic nezmění, když už se toho tolik moc změnilo. Takže ode dneška, i když tam pořád bude ta bolest, přecházím na mód "smiřuju se s tím, že je to tak lepší", což je podle mě pokrok :D

   Nicméně, i když jsem teď v té "depresivní" fázi (a všechno se tak nějak "sere"), zase nemůžu říct, že by se mi nedělo nic dobrého. Mám kolem sebe ty nejúžasnější lidi - maminku, která by za mě snad i dýchala, kdyby mohla, ségry, které se mnou tráví čas do takové míry, že mi ho nezbývá moc na přemýšlení o těch špatných věcech a hlavně moje Zelenoočko a Hnědoočko. Zelenoočko se o mě stará od sedmi do půl čtvrté (v pracovní době) a Hnědoočko ve zbývajícím čase (než jdu spát). Obě dvě se starají o to, aby mi bylo fajn. Zelenoočko mě rozesmívá a já vím, že kdyby to se mnou bylo moc zlé, tak mě v tom nenechá a Hnědoočko se mnou dokola probírá moje stavy a rozhodnutí a jelikož vím, že ona zažila totéž co já, tak jsem si jistá tím, že její rady jsou pro mě nedocenitelné. Navíc teď docela žiju svojí brigádou. Vím, že tyhle archeologické brigády jsou o to lepší, když se sejdou lidi, kteří nezkazí žádnou zábavu a já se s takovýma potkala. Vedoucí jsou suproví a totéž můžu říct o svých spolupracovnících. Někteří z nich jsou docela blázni (např. Hoch s ulomeným zubem, který je se mnou v sondě a občas opravdu perlí, dnes řekl, že se cítí rozkošnicky lenivě, což nás dostalo do kolen :D), někteří klidnější (většinou studenti z prvních ročníků) a někteří prostě jen jsou :D A jelikož se jedná o výzkum, kde nejsou jen studenti, ale také starší archeologové a zběhlejší pracující, tak je o zábavu postaráno. Jednak se naučíme další důležité věci, jednak se spolu hodně nasmějeme. Takže i když je neskutečné vedro (jako poslední týden), nebo prší (jako dnes), pořád se domů vracím s úsměvem a dobrým pocitem a to mě drží nad vodou.

   Takže posláním tohohle článku nejspíš je, že i když se vám dějí špatné věci, které vás bolí, mrzí, zraňují a kdo ví co dalšího, vždy se najde něco, co vám dokáže vykouzlit úsměv na rtech. I když se zdá, že jste se ocitli ve slepé uličce, tak se z ní najednou může stát křižovatka, díky níž se vydáte na další cestu. Cestu, která vás zavede k dalším krásným věcem, kvůli kterým je dobré hodit chmury za hlavu. Proto se nenechte zničit něčím, co se nejspíš mělo stát, a hledejte další a další křižovatky, které vám ukáží další, tentokrát snad už správný, směr.