úterý 30. června 2015

Toho, koho milujeme, nejsme nikdy pevně rozhodnuti opustit


   Minulý článek končil tak, že netuším, jak to bude se mnou a s Mr. Balvanem pokračovat dál. K dnešnímu dni se stalo tolik věcí, že ještě pořád v tom všem mám obrovský zmatek a jsem z toho všeho dost vedle. Takže i když bych měla psát pěkně popořádku a o tom, co se stalo, určité části toho všeho mám tak zamlžené a slité v jeden nepřehledný celek, že netuším, jak tento článek dopadne. 

   Od té doby, kdy jsme se spolu neviděli, protože měl tu svoji neodkladnou akci, jsem začala pomalu ale jistě propadat pocitu, že se něco děje. Ten pocit byl stále silnější a já to nakonec nevydržela a místo toho "dusna", které bylo způsobené mou rozpačitostí z toho všeho, jsem se Mr. Balvana na rovinu zeptala, jestli je všechno v pořádku a jestli tohle všechno, co se děje, má znamenat, že už se mnou nechce být a že mě nemá rád. Dostalo se mi ale ujištění, že mě má rád moc a že důvod jeho rozmrzelosti je ten, že toho má nad hlavu. Čemuž se nedivím - já mít tolik aktivit, co má on, tak taky budu mít pocit, že je toho spousta (ano, někteří z mých přátel by řekli, že ho už zase bráním).

   Celý ten stav mi ale nedal spát a tak, když se se mnou "nemohl" vidět, jsem mu minulou neděli alespoň napsala, že to, co se mezi námi děje teď, není vůbec v pořádku a že potřebuji vědět jaké bude pokračování, jak si to vše představuje a jestli je ochotný se mnou na tom vztahu pracovat a chovat se tak, jak se chovají všichni kluci, kteří mají přítelkyni. Vypsala jsem mu vše, co si o tom myslím já a chtěla jsem po něm nějakou reakci. Místo ní se mi do středy neozval (jak jsem se dozvěděla později, bylo to proto, že "bylo vidět, že jsem naštvaná a tak mě chtěl nechat trochu vychladnout"). Ještě teď mám pocit, že bych mu za to vyhlášení nejraději pleskla. Celé tři dny jsem čekala na reakci od něho a on nebyl schopný mi napsat ani hloupou větu... V tu dobu jsem se poprvé začala smiřovat s tím, že to mezi námi už nejspíš nebude pokračovat, protože on nechce. Celou dobu jsem "fňukala" na rameni Zelenoočka a ona tu pro mě byla v každou denní dobu, kdy jsem potřebovala ujištění, že to bude v pořádku. Naše "dohady" o tomhle všem vyústily až v to, že jsem Mr. Balvanovi napsala, že ve středu se vracím domů z Olomouce a do té doby by se měl zamyslet nad tím, jestli se mnou chce být, nebo ne. 

   Ve středu odpoledne jsem teda dorazila domů a i když jsme s Mr. Balvanem byli domluvení na čtvrtek, tak jsem pár hodin po příjezdu potřebovala z domu pryč. A on byl první, který mě v té spojitosti napadl. Když jsem mu napsala, že bych se potřebovala zdejchnout z domu, tak mi asi po půlhodině odepsal, že mám přijet, že si zrovna přehodil směnu v práci, aby mohl být se mnou. V tu chvíli jsem věřila tomu, že jsem plašila zbytečně a všechno to bylo jen špatně načasované. Přijela jsem za ním, dostala pusu jako obvykle, šli jsme do jeho pokoje a pustili si film.. I když jsem měla chuť to s ním začít řešit hned, tak jsem odolala a řekla si, že bude lepší, když chvilku počkám. Během celého filmu kolem mě běhal, nalíval mi pití, ujišťoval se, že se mi dobře sedí, pořád mě držel za ruku, usmíval se na mě - pro někoho obyčejné věci, které jsou ve vztahu normální, pro mě, po tom všem, naděje, že je všechno tak jak má být a že se to vyřeší ke spokojenosti nás obou. Problémy ale nikdy nečekají dlouho a tak, když jsem se ho zeptala, co mi chce říct na to, co jsem mu psala v neděli, nedostala jsem z něj skoro nic. Vlastně se to vše omezilo na ujištění o tom, že se mnou chce být, že mě miluje a že se mi omlouvá, ale neví, proč se chová tak, jak se chová. A já jsem se tomu rozhodla věřit, protože zamilovaní jsou mnohdy hloupí. 

   Utekla středa, přišel čtvrtek a po něm pátek. Během těchto dnů mám tak nějak zamlžené, co se všechno vlastně stalo. Jediné, co si pamatuji jistě je, že mi v pátek Mr. Balvan napsal, že je mu to líto, ale že i když mě má moc rád, tak náš vztah chce ukončit, protože si myslí, že mě jen trápí a to nechce. Moje srdce se rozlomilo na dvě poloviny. Věřila jsem tomu, že společně můžeme pracovat na tom, aby se mi otevřel a abychom mohli mít normální vztah. Věřila jsem, že jeho láska ke mě je tak velká, že tohle bude chtít i on. A šeredně jsem se spletla. Celý ten čas jsem trávila tím, že jsem brečela, přemýšlela, proč se tohle všechno děje a psala si s mojí Hnědoočkou, která až bolestně chápala můj stav. Jedině jí vděčím za to, že jsem na Mr. Balvana hned po jeho vyhlášení nezanevřela a dokonce jsem snad i chápala, proč dělá to, co dělá. Celou tu dobu mě držela nad vodou, pomáhala mi, když jsem byla ve stresu z toho, že jde všechno do háje a snažila se mě utěšovat tím, že se vše vyřeší. Nebýt toho, že mě tak moc chápala, asi bych z toho všeho byla ještě více v háji. Společně jsme sestavily vzorec chování Mr. Balvana a jak jsem zjistila, tak měla ve všem pravdu. 

   V neděli jsem měla v plánu odjet do Olomouce kvůli brigádě a věděla jsem, že další týden bez toho, abych viděla Mr. Balvana a vše s ním vyřešila, už nezvládnu. Nespala jsem, byla jsem vysílená pláčem, nemohla jsem jíst, každý nádech mě bolel. Další týden takového stavu by byl nad moje síly. Proto jsem se s ním domluvila na tom, že se uvidíme v sobotu a vyřešíme to spolu. Věděla jsem, že proti jeho rozhodnutí nemám právo protestovat, věděla jsem, že je rozhodnutý to vše skončit, ale nikdy bych se nepřenesla přes to, kdyby se se mnou rozešel jen přes zprávu. A jelikož on taky není ten typ, nebylo těžké se s ním domluvit. Jenže, jak to u mě bývá zvykem, nic nejde podle plánů, zvlášť, když je to potřeba. V sobotu musel jít do práce a vrátil se z ní až v jedenáct v noci a ráno měl vstávat kvůli závodům. Naše konverzace se tedy musela přesunout na neděli, protože jsem si byla jistá, že by na mě v noci neměl náladu a jednalo by se mi s ním ještě mnohem hůř. 

   A tak se neděle stala dnem, kdy se mi zhroutily všechny mé plány a sny, ve kterých hrál hlavní roli Mr. Balvan. Když se s vámi rozchází někdo, kdo vám řekne, že jste strašná a proto s vámi nemůže být, odchází se vám od něj těžce, ale po čase se smíříte s tím, že takový chlap si vás nejspíš nezasloužil a dostanete se z toho. Když se s vámi ale rozchází někdo, kdo vás pořád miluje, jen není schopný dát vám to, co je ve vztahu běžné, nemůžete se cítit stejně. Víte, že je tu jediná překážka, která vám brání v tom, abyste byli spolu, ale ta překážka je tak obrovská, že se přes ni nedostanete. A Mr. Balvan ještě nemá dost sil na to, aby ji pokořil. Ten den to bylo poprvé, kdy jsme si opravdu promluvili o tom, co kdo z nás cítí a kde je problém. Poprvé, co se mi úplně otevřel a byl schopný se mnou komunikovat. V tu chvíli se moje srdce rozbilo na tisíc kousků a nevěděla jsem, jestli plakat pro to, že spolu nemůžeme být, nebo proto, že i když je konec, tak k sobě máme nejblíže za celé ty měsíce, co jsme byli spolu. Nikdy bych nevěřila tomu, že jsem schopná milovat ještě více, než v mém prvním vztahu. A přesto je opak pravdou. Tak velkou bolest, jako při rozchodu s Mr. Balvanem jsem snad ještě necítila. Ta bezmoc, ztracenost a nejistota, která mi po tom všem zbyla, se nedala snést. 

   A v té chvíli, kdy jsem si myslela, že to nemám šanci zvládnout se stalo něco, co mi neskutečně moc pomohlo. Nemůžeme být spolu, ale jak jsem zjistila, ani jeden z nás nemůže být bez toho druhého a tak jsme se spolu došli k závěru, že (i když to nebývá u většiny rozchodů zvykem) mezi námi nemůže být úplný konec, že musíme zůstat alespoň přáteli. Znáte to, nabízet kamarádství někomu, kdo miluje je stejné jako byste žíznivému nabízeli chleba. Já sama jsem tomu do této chvíle věřila. Ale díky Mr. Balvanovi jsem si uvědomila, že to není až taková pravda. Alespoň ne v našem případě. Ano, pořád ho neskutečně moc miluji a jsem zničená z toho, že naše budoucnost se bude ubírat jinými směry. Ale na druhou stranu - když s ním nemůžu být jako přítelkyně, alespoň vím, že je to pořád ten, na kterého se můžu se vším obrátit, protože nám na sobě moc záleží. Kdyby se rozhodl, že po tom rozchodu už nemá potřebu být se mnou v kontaktu a odstřihl by mě od sebe, věřím, že bych nebyla schopná normálně fungovat. Utápěla bych se v lítosti a chodila jako mátoha a věřím, že by se mnou měli kamarádi  i rodina dost práce. Takto mám alespoň trošku lepší pocit z toho, že vím, že tu pro mě je. I když jsme se rozešli, tak mě každé ráno čeká zpráva, ve které mi přeje dobré ráno. Když se vrátím z práce, tak až do večera sedím u počítače a píšu si s ním a tím, že jsme to vše vyřešili, je mezi námi opět klid a to porozumění, které tam bylo vždy. Alespoň částečně tak zmírňuje tu ztrátu, kterou cítím. Nevím, jestli je to z dlouhodobého hlediska dobře, nevím, jestli je ještě nějaká šance na to, abychom mohli být spolu a měla bych se asi smířit s tím, že i přes to, že já ho miluji, jeho láska bude příště patřit jiné. Je tu spousta pro a proti a dva dny po tom všem je těžké vynášet nějaké soudy. Jen doufám, že ta bolest už se nebude zvětšovat, protože nevím, jestli bych ji ještě snesla. 

   Co říct na závěr. Přišla jsem o člověka, na kterém mi neskutečně moc záleželo. Kvůli jednomu problému jsme museli ukončit něco, co pro nás oba bylo důležité a teď se musíme vydat každý svojí cestou. Chybí mi při každém nádechu a každá moje myšlenka patří jen jemu. Proto si važte toho, že můžete být s tím, koho milujete a že on vás miluje taky. Važte si toho a snažte se vaši lásku udržet co nejdéle, protože věřte, že ta bolest, kterou ucítíte po takové ztrátě, je schopná vás zabít. 

sobota 20. června 2015

Bolest není od lásky nikdy daleko

   Dnes jsem pro změnu chtěla napsat nějaký veselý článek. Nakonec, obávám se, se následující řádky ponesou spíše v hořko-sladkém duchu. Ti, kteří mě znají, ví, že jsem až moc citlivý člověk, který některé věci řeší víc než je zdrávo. A možná právě tohle mě dovedlo až k dnešnímu dni. Za celý můj život mi bylo tisíckrát ublíženo a tisíckrát jsem se musela zvedat, když jsem byla na kolenou. Doufala jsem, že jsem se tím zocelila natolik, že další rány ponesu lépe. Nikdy neříkej hop... asi ještě tak imunní nejsem.

   Člověk má v srdci místa, o nichž mnohdy nemá ani potuchy. Teprve až se zaplní bolestí, doví se o jejich existenci.

    Nejsem zrovna typ holky, o kterou by se kluci prali (možná je to tím, že mám tak krásné kamarádky, že mě si všimnout nemůžou :D). Vlastně, nejsem ani tak úžasná, aby na mě stál řadu alespoň jeden kluk (i když v tom případě by asi o řadě nemohla být řeč). Po mém prvním vztahu s Mr. Surovcem, který tak nečekaně ztroskotal a jehož konec si, i po těch letech, kladu za vinu, jsem čekala čtyři roky na to, než se objevil Mr. Balvan. I když jsem nevěřila tomu, že na seznamce bych mohla najít někoho, s kým bych mohla začít vážný vztah, s Mr. Balvanem se to povedlo. Psali jsme si skoro každý den a já začala cítit, že mi na něm dost záleží. Možná to zní trošku přehnaně, ale znáte takový ten pocit, kdy se vám sevře to jisté místečko uprostřed hrudníku štěstím, když vidíte, že na vás čeká zpráva od něj? Tak nějak jsem se cítila. Pomalu jsem začínala věřit tomu, že bych mohla mít to štěstí a stejně jako to vypadalo u mě by to mohlo vypadat i s ním. Nakonec se tyhle naděje opravdu splnily a i s dnešním dnem jsme spolu 4 měsíce a 5 dní. 
 
   Rozhodla jsem se, že nebudu dělat ty samé chyby jako v minulém vztahu a věřila jsem tomu, že jsem schopná tentokrát nechybovat... nechybovat tolik jako minule. Máš problém? Tak to tomu druhému řekni a popovídejte si o tom. Něco se ti nelíbí? Tak to tomu druhému řekni, protože jestli tě miluje, tak pochopí, že ta věc ti ubližuje. Všechno tohle zní dost vtipně, vždyť za čtyři měsíce nemůžeš mít s tím druhým takové problémy, protože jste zamilovaní, šťastní a snažíte se spolu trávit co nejvíce času. Držíte se za ruce, pusinkujete se při každé příležitosti, chcete s tím druhým být pořád... Jenže mě přijde jako vtip spíše to, co jsem napsala v těch dvou předchozích větách. Zamilovaní? Já ano. Šťastní? Já snad. Spousta času spolu? Ani nápad. A on? 

   Slyšeli jste už písničku od Jakuba Smolíka Až se ti jednou bude zdát? A vzpomenete si na verš "v lásce totiž vyhrává ten, kdo má rád míň"? Ten chlap rozhodně věděl o čem zpívá. Troufám si o sobě tvrdit, že nejsem náročný člověk. Alespoň ne ve vztazích - stačí mi, když mě ten druhý má rád a chce mi to dát najevo. Chápu, že má spoustu svých zájmů a nemůže trávit svůj čas jen se mnou, nedělá mi problém, když si pro mě urve jen jeden, nebo dva večery z celého týdne. Ale to, co opravdu nezvládám je, že nedostávám ani tohle. Mr. Balvan je strašně složitá osobnost - stala se mu už spousta špatných věcí a s holkama to měl dost těžké, možná proto jsem chtěla věřit tomu, že když já ani v nejmenším nejsem jako jeho bývalé, tak by mi mohl začít věřit a vážit si mě. Když mi nebyl schopný dát nějak víc najevo, že mě má rád, přičítala jsem to tomu, že se bojí, že bych byla stejná jako bývalé (možná jsem tomu jen chtěla věřit, protože to pro mě bylo lehčí). Když jsme se poprvé neviděli ani jednou za týden, protože měl nějakou akci u nich na vesnici, tak jsem si řekla, že to nevadí, že se uvidíme za 14 dní a vynahradíme si to. Jenže všechny tyhle věci se začaly stávat pravidelností. 

   Udělejme si krátkou pauzu. Abych do toho vnesla taky kus toho sladkého :) Nechci tvrdit, že každá chvilka s Mr. Balvanem byla jen strašná. Dlouho jsem se necítila tak krásně. Když jsme jen tak seděli u něj v posteli a dívali se na film a on mě jen tak "mimochodem" vzal za ruku a vtiskl mi do dlaně polibek, tak jsem cítila neskutečné štěstí. Když usínal a objal mě, cítila jsem se úžasně. Každé ráno jsem vstávala s úsměvem, protože jsem věděla, že mě na facebooku bude čekat zpráva, ve které mi přeje dobré ráno. A věřím tomu, že kdybych za ním dneska jela, tak se tohle všechno bude opakovat, protože když jsem s ním (myslím tím opravdu, naživo, s ním), tak je vše krásné. Cítím se s ním úplná a stačí mi jeho úsměv, abych se cítila spokojená. 

   Nicméně se vraťme k těm smutnějším věcem. Jak už jsem psala výše - ty "špatné" věci se začaly stávat pravidelností. Když vám někdo, koho milujete, napíše "myslím, že ti věnuji dostatek času a jestli ne, tak si najdi jiného", tak to zabolí. Když vám slíbí, že dnešní den budete zavření v pokoji, protože jste prošli dost velkou hádkou doma, a nakonec vám napíše, že se rozhodl hrát volejbal a máte přijet na hřiště, nejste z toho nadšení. Zvláště, když vám napíše, že se hrou rozhodně končit nehodlá, protože volejbal miluje. Když mi dneska napsal, že jde opékat (jako každou sobotu) a já ho před tím prosila o čas strávený s ním o samotě (po týdnu je to jeden den před tím, než zase pojedu pryč) a místo toho, aby mi ho věnoval, protože by mi mohl chtít vynahradit to, jak se choval pár dní před tím, mi napsal, že on své plány kvůli mě nehodlá změnit, už to na mě bylo moc. Snažila jsem se o to, abych mu vysvětlila, že o vztah musí pečovat oba dva, pokud chtějí, ať funguje. Snažila jsem se mu vysvětlit svoje stanovisko a dokonce jsem mu dala další šanci i po tom, co mi Zelenoočko na rovinu řekla, že se s ním mám rozejít. Teď ale vůbec nevím, co mám dělat.

   Miluju ho tak, že mě to až bolí. Pomyšlení na to, že bych nemohla být s ním, že už bych ho nikdy neobjala a nemohla být v jeho přítomnosti, mi doslova rve orgány z těla. Nedokážu pochopit, že po čtyřech měsících je někdo schopný být ve vztahu takový. A proto, že jsem takový zbabělec a sobec, jsem si jistá, že pokud bude chtít, tak mu dám další a další šanci. Když už jsem dneska začala s těmi citáty a tak, tak spojení "milovat svého trýznitele" je opravdu dost příhodné. I když mi působí bolest a občas přemýšlím nad tím, že bych mu měla říct sbohem, tak to neudělám, protože ho tak moc miluju a chci být s ním. 

   Protože nemám s čím srovnávat a rozhodně nejsem holka, která by partnery střídala, nedokážu říct, jestli je to všechno tak špatné, nebo v některých věcech až moc přeháním. Nedokážu si představit, že bych po čtyřech měsících byla schopná opustit někoho, koho miluju a všechno je to s ním ještě tak silné. Vím, že někteří z mých přátel mi připomenou, že s takovým člověkem bych být neměla a doufám, že chápou, nebo z tohoto článku pochopí, že se v tom dost plácám a moje pocity jsou tak smíšené, že se mi chce jen stočit se do klubíčka, brečet a nikdy nemuset vyjít ven. Nechce se mi dělat rozhodnutí, které mi tak radikálně změní život, protože už jsem jedno udělat musela a asi nemám sílu na to, abych v tak krátké době přišla o dalšího člověka. Jak to bude pokračovat netuším, jen vím, že bolest z toho, že bych s ním nebyla, by pro mě byla větší než bolest, kterou mi působí svým chováním.

neděle 7. června 2015

After all this time? Always.

   Každý člověk, kterého jsi ve svém životě potkal, ti byl poslán z nějakého důvodu. Někteří tvým životem jen projdou, někteří se zdrží na delší čas a někteří ti život změní tak, že navěky zůstanou ve tvém srdci. 


   Ačkoliv to nerada přiznávám, v poslední době se mi stává, že kvůli jednomu příteli zanedbávám toho druhého. Jsem si toho až bolestně vědoma a i když se snažím, aby k podobným případům nedocházelo, někdy se tomu vyhnout nedá. Nejde ani tak o to, že bych měla moc přátel... těch pravých je opravdu jen pár, spíše jde o okolní situaci a nedostatek času. A tak jsem se rozhodla "zavzpomínat" na přátele, kteří prošli mým životem a udělali z něj krásné místo.

   V místě, kde jsem se narodila, jsem si našla svoji první nejlepší, srdcovou kamarádku (v rámci blogu jí říkejme Hnědoočko). Trávily jsme spolu všechen volný čas a nikdo mi nerozuměl tak, jako ona. Nikdo tu pro mě nebyl tolik, jako ona. Věděla o mě všechno a nebylo nic, co bych jí nemohla říct. Jak už to ale s dlouhodobým přátelstvím bývá, stane se, že s dospíváním a "stárnutím" se mění i naše názory a pohledy na svět. S Hnědoočkou už se mi párkrát stalo, že jsme kvůli našim rozdílným pohledům - mé skepsi a její neutuchající víře ve šťastné konce - trpěly něčím, co se dá nazvat "komunikačním šumem". Naštěstí si s dobrými přáteli stačí sednout, vysvětlit jim svůj pohled na věc a oni jsou ochotni poslouchat. Tak se nám vždy podařilo krizi zahnat a stále o ní můžu mluvit jako o své nejlepší kamarádce, která bude mít napořád místo v mém srdci. Tímto bych se jí zároveň chtěla omluvit za to, že je jednou z těch, na které mi moc času nezbývá a říct jí, že ji mám neskutečně moc ráda, záleží mi na ní a navždycky bude mezi lidmi, pro které bych udělala všechno :-*

   Během střední školy jsem potkala spoustu nových kamarádů a přátel. Většinu z nich vídám jen na třídních srazech, což mě mrzí, protože někteří z nich mi strašně moc chybí. Ať už to byla má slečna V., která mi otevřela oči a pomohla mi dostat se z nejhoršího, slečna K., která mě vždy dokázala nakazit svou dobrou náladou, či pan J., který mi, díky jeho neutuchající snaze, pomohl vylézt z mé ulity. Každou přestávku se stačilo otočit za sebe, na slečnu A. a pana Z., kteří snad ani slovo "smutek" neměli ve svém slovníku a člověk se s nimi nikdy nenudil. Nejvíce ze všech mi ale k srdci přirostla má miss Sunday, kterou vídám každou neděli a zrovna dnes jsme se domluvily na společném posezení u kafča. Miss Sunday je další úžasný člověk, který mě začal provázet životem už od základní školy a pokračoval přes střední až do teď. Jen je škoda, že se naše cesty rozešly po střední, protože chemii jsem opravdu jít studovat nemohla :D

   V rámci posledních dvou let střední školy se mezi mé přátele vepsal i Mr. Surovec. Nenechte se mýlit - ta přezdívka v mém podání nemá vyznívat hanlivě a já ani nebyla tou, kdo ji vymyslel. Mr. Surovec se na skoro celý rok stal mým prvním přítelem, mojí první splněnou velkou láskou, u které jsem doufala, že nikdy neskončí. Jako prvnímu jsem mu dovolila dostat se mi pod kůži a později jsem, možná hlavně kvůli mé chybě, o něj přišla. Chtěla bych říct, že jsme zůstali alespoň dobrými přáteli, bohužel se to nepodařilo tak úplně a já nějak nevím, jak bych náš vztah klasifikovala.

   Jak už to po střední škole bývá, ten, kdo nešel pracovat, tak šel dále studovat. A jelikož jsem si chtěla splnit svůj velký sen, podala jsem si přihlášku na obory, které nikdo z mé rodiny a známých nechápal (z počátku všichni óchali a áchali, ale stejně si mysleli, že jsem blázen). Asi nikdy nepřestanu být vděčná za to, že jsem se na oba dva obory dostala a hlavně za to, že jsem zde potkala tolik úžasných lidí. O Zelenoočce jsem psala už v minulém článku, tak můžu jen zopakovat to, že je to ten nejúžasnější člověk, kterého jsem měla šanci poznat, že ji mám ráda tak, že bez ní by můj život nikdy nebyl tak krásný a že doufám, že naše přátelství bude trvat až do smrti. Dalším z mých přátel je El Greco (jediná přezdívka, která byla jasná ještě dříve, než mě tenhle článek napadl :D ). Ani nevím, jakými slovy bych popsala to, jak skvělý je to přítel. Začala jsem se s ním bavit už na začátku prváku (to jsem byla ještě vyjukaná a neschopná mluvit s cizími lidmi :D ) a nikdy nebudu litovat toho, že jsem ho poznala. Je to ten nejužvaněnější, nejmilejší a nejupřímnější člověk, jakého znám. Jednou jedinkrát jsme mezi sebou měli tak obrovské dusno, že to vypadalo, že se přes to jen tak nedostaneme a tu hrůzu, kterou jsem cítila, když jsem na to jen pomyslela, ani neumím popsat. Teď se rozhodl odejít studovat do jiného města a není týdne, abych nemyslela na to, jak moc mi bude chybět a abych nedoufala v to, že to mezi námi nic nezmění. Posledním z mých vysokoškolských přátel (píšu tady jen o těch "největších") je Střelenka. Tímto se jí omlouvám za takovou přezdívku, ale tohle snad nejlépe vystihuje to, jaká je. Je milá, ale trošku praštěná. Člověk se s ní nikdy nenudí, protože vždy čeká na to, co zase vyvede, nebo plácne a potom může umřít od smíchu. Nikdy nevím, s čím přijde příště a možná proto ji mám tak ráda. Protože ona je mým přesným opakem - neřeší následky, užívá si, dokud to jde a vždycky je připravená vyvést tu největší šílenost.

   A abych zakončila tohle povídání tou nejnovější událostí - v posledních 8 měsících mi můj život zpestřuje další přítel: Mr. Balvan. Věřím, že tu o něm ještě bude řeč, takže vysvětlování jeho přezdívky si nechám na později. Je to můj přítel a zároveň můj přítel :D I když jsme spolu čtyři měsíce a známe se osm, pořád je pro mě těžké psát o něm nějaké závěry, takže bych otázku pokračování tohohle přátelství zatím nechala otevřenou - můžu snad jen říct, že taktéž doufám, že to bude přátelství a hlavně láska na celý život.


   "Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství."

čtvrtek 4. června 2015

Dám svý tělo na oltář...


   Přemýšleli jste někdy nad tím, jak moc je pro vás důležitá rodina? Já nad tím přemýšlím každý den svého života. Když jsem byla menší, nechápala jsem, proč všechny rodiny nemůžou být šťastné. Proč někteří rodiče své děti milují a někteří jim dokážou ublížit tak, jak to dovede jen nejbližší osoba, která ví, kde přesně bodnout, aby to napáchalo největší škodu.

   Moje bodné rány přicházely tak rychle za sebou, že  se nestíhaly zacelovat a tak, když přišly další, jen o to více rozšiřovaly ty staré, až po nich zůstaly obrovské díry, které se mi nedařilo opravit. Řeknu vám, uzavřít se do sebe není zrovna ten nejlepší způsob obrany, ale dokud nedospějete, tak nevíte jak jinak se s tou bolestí vyrovnat. Takže se tichý prázdný pokoj stal mým jediným útočištěm. Čím dál jsem byla od lidí, tím jsem se cítila svobodnější.

   Potom nastala změna, potkala jsem slečnu, která změnila můj pohled na svět. Zjistila jsem, že to, co se děje není moje chyba, protože ona měla stejný problém jako já. Najednou mi to všechno začalo dávat větší smysl. Teorie, kterou mě od malička krmili, že dítě má mít neochvějnou úctu k rodičům (ať už dělají cokoliv), začala díky ní dostávat trhliny. Uvědomila jsem si, že jsem se nenarodila pro to, abych přijímala všechny verdikty rodičů s úctou. Zjistila jsem, že i já jsem důležitá a nezáleží na tom, jestli vám někdo tvrdí, že ne. Přestala jsem věřit tomu, že to, co rodiče říkají, je neochvějná pravda.

   Když zjistíte, že jste pro nejdůležitějšího člověka, který vám dal život, tak nedůležitá, že se hodíte jen k vybíjení zlosti, věříte, že nemůžete být důležitá pro nikoho. 

   I přes to, že mi ta slečna otevřela oči, se mi těžko bojovalo s faktem, že najednou všechno, co mě "učili" je lež. Nemohla jsem uvěřit tomu, že někdo jako já může mít pro druhé nějakou hodnotu, být pro někoho důležitý. V tomhle boji mi hodně pomohlo to, že jsem potkala kamarády, kteří mě měli rádi takovou, jaká jsem. Dokonce mě za mé vlastnosti chválili a obdivovali. Našla jsem si přátele, kteří mi ukázali, že pro ně důležitá jsem. V té době jsem zjistila, že jsem nasbírala dostatek sil k tomu, abych se začala otevírat i světu.

   Šlo to pomalu, hrozně moc pomalu a jsem ráda, že někteří to se mnou hned nevzdávali. I když jsem se stále cítila zničená hluboko uvnitř, doufala jsem, že navenek (pro ostatní) jsem dost silná. Rozhodla jsem se udělat spoustu zásadních změn v mém životě a dokonce jsem se po dlouhé době rozhodla odpustit i tomu, kdo mi tak dlouhou dobu ničil život. Odpustila jsem jednou, dvakrát, třikrát... a přesto se mi dostávalo stejného přijetí, jako vždy. I tak jsem odmítala uzavřít tuhle kapitolu, doufala jsem, že jednoho dne i ta osoba zjistí, že mám nějakou cenu.

   Neztrácej čas pro někoho, kdo ho nechce trávit s tebou!

   Po dnešním dni jsem zjistila, že pro tu osobu nebudu mít cenu nikdy. Bolí to o to víc, když vím, že ten někdo je člověk, který mi dal život. Člověk, který byl měl být na své dítě pyšný, ale místo toho se rozhodl zničit každý kousek naděje v člověku, který toužil po lásce a uznání. Bojovala jsem, stálo mě to přespříliš sil a doufala jsem, že se něco změní. Dnešek mi dokázal, že u některých lidí je boj zbytečný. Snaha vzít na sebe tíhu rodinných problémů a jako nejstarší dítě se je pokusit vyřešit s dneškem vzala za své. Má cenu se po tom všem ještě snažit? Má cenu věřit v lepší budoucnost? Možná pro svoji šťastnou budoucnost budu muset zpřetrhat některá pouta s mou rodinou. Možná si budu muset vytvořit svou vlastní. Rodinu, kterou díky svým kamarádům už částečně mám - i když nás k sobě neváže krev, jsem s nimi šťastnější než jsem se kdy cítila doma.

   Je smutné, když rodiče nejsou schopni milovat své dítě. Je smutné, když děti věří tomu, že rodiče mají ke všem těm hrozným věcem důvod a to ony jsou ty špatné. Někdy je důležité si uvědomit, že chyba je v rodičích - nedokáží přijmout to, co jim dítě nabízí a místo toho se ho snaží zničit. Já se po dlouhém boji rozhodla, že se ničit nenechám. Budu muset udělat pár dalších změn a ukončit něco, co se končí jen těžce, ale potom věřím, že budu šťastná. Budu žít šťastný život už jen proto, abych té osobě dokázala, že není tak lehké mě zlomit. Budu šťastná, aby viděla, že nemá moc zničit něco, co jí nepatří.

středa 3. června 2015

"...správně vidíme jen srdcem."


   Za měsíc začínají velké prázdniny a pro mě je tato doba spojená s  událostmi, které ze mě udělaly toho nejšťastnějšího člověka pod sluncem. Budou to už tři roky, kdy jsem byla na své první praxi v rámci studia na vysoké škole. Z těch krásných tří týdnů jsem si odvezla nejen spoustu zážitků, na které budu napořád vzpomínat s nostalgickým úsměvem na rtech, ale také nová přátelství, která, jak doufám, vydrží až do konce mého života. Nikdy bych nevěřila, že se z mých spolužáků a dalších studentů, pracujících s námi, vyklubou lidé, kterým bych byla ochotná svěřit do rukou svůj život, ba co víc, za které bych já byla ochotná i dýchat. Dneska je tento příspěvek o jednom z nich.


  Od předloňských prázdnin jsme já a moje Zelenoočka nerozlučnou dvojicí - chodíme na stejné přednášky a semináře, dokonce i na stejné termíny zkoušek a pokud někam jedna z nás jde, tak je jasné, že v závěsu za ní jde i ta druhá... někteří z našich známých nám říkají, že jsme jako pár. Možná mají pravdu. Zelenoočka je totiž jednou z mála lidí, kteří jsou nerozlučnou součástí mě samé. Nevím jestli to nebude znít uhozeně, ale jediné co mě ve spojitosti s ní napadá je, že mi natrvalo koluje v žilách. Když je smutná ona, cítím, že mě její smutek zabíjí, když je šťastná, tak je to pro mě ten nejkrásnější dárek. 


   "Má-li někdo rád květinu, jedinou toho druhu na miliónech a miliónech hvězd, stačí mu, aby byl šťasten, když se na ty hvězdy dívá."


   Zelenoočka se pro mě stala právě takovou květinou. Nikdy bych nevěřila tomu, že zrovna já budu mít takové štěstí a potkám někoho, jako je ona. Neskonale si vážím každé její rady, každé její pomoci a každé minuty, kterou s ní trávím. Nespočetněkrát mě donutila smát se, i když jsem byla schopná jen plakat, být šťastnou, i když jsem k tomu nemohla najít důvod. Stala se mou oázou štěstí a klidu, za což jí budu do smrti vděčná. 


   Doufám, že i já dokážu být pro ni stejně tak dobrým přítelem, jako je ona pro mě. Doufám, že spolu dokážeme dorazit do všech našich cílů a jednou, až nám potáhne na sedmdesát, budeme spolu sedět na zahradě, popíjet kafíčko a vzpomínat na všechny ty krásné chvíle, které jsme spolu prožily.