neděle 31. května 2015

... a žili šťastně až do smrti!


   Každý člověk sní o životě, který bude možné označit za pohádkový. Když jsme byli malí, zdálo se nám lehké uvěřit v to, že dobro je všude kolem nás a někde na nás čeká zářivá budoucnost po boku prince.

   Jisté okolnosti mi ale tyhle krásné představy vyhnaly z hlavy dost brzy na to, abych šťastným koncům byla schopná věřit a teď se s tím těžko začíná. Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, že ty šťastné konce s sebou nesou občas trnitou cestu, kterou je třeba projít. Stejně jako princ musel prosekat šípkové houští, aby se dostal ke své Růžence, tak i my se musíme "prosekat" přes všechna zklamání a zkoušky, které nás v životě čekají.

   Občas to vypadá, že to zatracené houští roste a mohutní a vůbec ho nezajímá, že pro nás už sto let uplynulo.
 
   Můj zámek, který v sobě ukrývá všechny šťastné konce, obrostl natolik, že se pod těmi větvemi a trny těžko hledá. Pokud jsou vaše šípkové růže vytrvalé a chtějí působit stále bolest, pak nestačí trhat jen některé, ty slabší, musí se vytrhnout i ty nejsilnější kořeny a musí se zničit úplně všechny. To se mi zatím nepodařilo. Vždy, když jsem si myslela, že jsem se vypořádala s těmi, které mám před sebou, objevily se za mnou další, které mezitím stačily vyrůst do obrovských rozměrů.

   S dnešním dnem jsem dospěla k rozhodnutí, které dělám přibližně každé dva měsíce - zase začnu sekat. Houští je dost a i když je vůně šípkových květů opojná, může se stát, že se trny zabodnou tak hluboko, že se budou těžce dostávat pryč. Přiblížilo se sto let a já věřím, že teď je ta správná chvíle k tomu, abych se dala do boje, k tomu abych zase našla svůj zámek se všemi krásnými sny, které čekají na vyplnění.

   Je čas zničit všechny kořeny, které drží růže při životě  a místo nich si zasadit nějakou mírumilovnější květinu!