pondělí 14. prosince 2015

A tak zůstává víra, naděje a láska - ale největší z té trojice je láska


   Občas se stane, že se probudíme s úsměvem, protože hned po procitnutí víme, že máme k tomu úsměvu důvod. A já mám těch důvodů v poslední době tolik, že vlastně nedělám nic jiného, než že mám pusu od ucha k uchu :) A když si uvědomím, kolik toho štěstí mám, tak se mi chce až brečet (znáte takový ten zvláštně štiplavý pocit v nose, kdy už víte, že to přijde? ano, tak s tím jsem v poslední době kámoš :-D).

   Přemýšlela jsem nad tím, co přesně se v mém životě stalo, že se karta najednou obrátila... a jediné, co můžu říct s jistotou, je, že se to stalo v době, kdy jsem se zvládla "rozloučit" s Mr. Balvanem (rozuměj přijmout to, že je konec) a pokračovalo to tím, že jsem se přivítala se Stínem. Najednou se přehodila výhybka a od té doby jsem šťastná :)

   Protože je vždy důvod se radovat. Ať už je tím důvodem Kristýnka/Adam, návštěva Mr. Surovce (který v tomhle všem sice udělal zmatek, ale i tak jsem ho ráda viděla), naše týdenní rozhovory s Mr. Balvanem (který mě včera tak dojal, že jsem přes hodinu usedavě štkala a došly mi papírové kapesníky) a nebo nově nabyté štěstí v podobě Tučňáka.

   O něm jsem tady zatím nepsala, protože některé věci je lepší nezakřiknout, ale po sobotě mám pocit, že už bych tomu ublížit nemusela. Tučňák je můj nový princ na bílém koni... nebo abych byla přesnější, mohl by se jím stát. Díky němu se každé ráno probouzím šťastná, šťastná usínám... prostě jsem šťastná :-D Cítím se trošku jako puberťák, ale když mi poprvé na dobrou noc poslal pusinkujícího smajlíka (:-*), tak jsem se křenila před usnutím i po probuzení, takže mám podezření, že i během spánku jsem cenila zuby.

   Nakonec jsme se po krátké domluvě shodli na tom, že nic nebrání tomu, abychom se viděli i naživo a tak se Tučňák (jako správný princ) vydal za May (jako správnou princeznou). Mimochodem, ta kytka, která je na obrázku, je od něj a tohle byla první věc, kterou mě absolutně dostal. I když nám ze začátku přišlo, že před sebou máme celý den na to, abychom si spolu povídali, tak se až moc brzy začalo stmívat. Pořád jsme si měli co říct, skákali si do řeči a všechno, co se v ten den stalo bylo tak nějak "přirozené"... Když mě objal, cítila jsem, že přesně takhle to má být a ten pocit jsem měla při každém doteku, každé puse... prostě to najednou bylo úplně správné.

   "já si zapamatoval tvůj obličej, to jak vypadáš, jak voníš, tvoje vlasy..."

   Zase jsem začala věřit pohádkám. A to jen díky tomu, že se zrovna v jedné z nich nacházím a je moc krásná. Než budu obracet poslední list, tak mě čeká spousta popsaných stran, které ještě musím přečíst. Doufám, že většina z nich bude o tom, jak dobro vítězí nad zlem a že konec knihy nepřijde moc brzo.

úterý 1. prosince 2015

Je podzim ...


   ... a já ho miluju. Zamilovala jsem se do raní mlhy, deště, spadaného listí, línosti a neskutečného klidu, který tohle období provází. A protože je vše tiché, klidné a líné, tak jsem taková i já. Sice běhám ze školy do práce, ve skutečnosti vůbec nestíhám to, co bych měla, ale krásné na tom je, že je mi to jedno :-D Dostala jsem se totiž do nějaké speciální "podzimní nálady", která naprosto utlumila všechny stresy a všechno, co jsem předtím potřebovala vyřešit. Najednou mi nic nepřijde tak strašné, na každé události, která mě potká, je něco krásného a já si tohle období náležitě užívám.

   A tak si zase užívám náš "vztah" s Mr. Balvanem. Původně jsem si dala pauzu, protože jsem věděla, že když se mu ozvu, tak se má nálada může rychle změnit... a najednou není týdne, aby mi od něj nepřišla zpráva. On se ozývá mně. Jako by vycítil tu změnu a tak se chtěl připomenout. Naštěstí jsem už natolik imunní, že mě to nadšení z jeho zprávy zahřeje na srdíčku, trošku víc ho rozbuší, ale nakonec mu dovolí vrátit se do běžného rytmu. A stejně tak se cítím i když se spolu vidíme. Nakonec jsem se přece jen dostala za tu pomyslnou hranici, kterou jsem musela překročit, abych zvládla to, co mezi námi bylo, je a bude. A zrovna teď je to všechno moc hezké.

   Se změnou uvažování často přichází nové věci... nebo jsou to možná věci staré, ale stačí změnit úhel pohledu a člověk najednou vidí vše jinak. A tak se na pár krásných chvil stal součástí mého "nového světa" taky Stín. Mihnul se na pozadí všech věcí, zanechal ve mně nesmazatelnou stopu, ale stejně tak nečekaně se rozhodl odejít. Věnoval mi jeden měsíc... měsíc, ve kterém jsme stihli jít do kina, na chvíli se chovat jako dva milenci a bez velkých cirátů jsme taky zvládli v tichosti ukončit všechno, co vlastně ani pořádně nezačalo. I přes to všechno se mi dostal pod kůži a bude tam společně s ostatními napořád.

    Postupem času jsem zjistila, že k tomu, aby se člověk cítil hezky, nepotřebuje spoustu úžasných zážitků a nových podnětů... prostě jen stačí, aby si každý den našel něco, co mu udělá radost, co ho rozesměje, cokoliv, co ho přinutí cítit se příjemně. A potom, když je šťastný, tak se kolem něj najednou rozprostírá spousta nových možností. A já se zrovna dostala do víru přemýšlení, kam se bude můj život ubírat dál. Protože nikdy nic nejde podle plánu a občas se přihodí věci, které by člověk vůbec, ale vůbec nečekal. A tak jsem byla postavena před možnost, že se můj svět zase bude točit o trošku jinak. Takže mi nezbývá než přemýšlet nad tím, jestli jsem ochotná vzdát se něčeho, co je pro mě důležité pro ty, kteří jsou pro mě ještě důležitější...

středa 28. října 2015

Štěstí tvého života záleží na druhu tvých myšlenek


   Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí - čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to štěstí větší.

   A tak jsem se momentálně rozhodla, že se na ta malá štěstí budu soustředit. Protože když moc chceme, tak se dá něco krásného najít ve většině situací (i v těch, které se nám mohly ze začátku zdát nešťastné). 

   Prvním malým korálkem se stala zpráva od Mr. Surovce, mé první spřízněné duše. I když už je to dávno, co jsem do něj byla zamilovaná až po uši, tak mi na něm pořád moc záleží a považuju za štěstí to, že jemu pořád záleží na mně. A tak, když se mi ozval, byla jsem nadšená. Protože kterou holku by nezahřálo u srdíčka, kdyby jí někdo napsal, že na ni myslí a stále ji má moc rád. Zvlášť, když já jsem na tom, co se týče jeho, úplně stejně. A tak jsem ráno vstala s úsměvem na rtech, i když v noci jsem nemohla zastavit pláč, protože to vypadalo, že se mi ozval jen proto, abych o něj přišla. To se naštěstí nestalo a tak je tam venku pořád někdo, komu patří část mého srdce a kdo mi část svého srdce dal.
    
   Dalším malým štěstím bylo, že jsem si uvědomila, že můj vztah s Mr. Balvanem není tak tragický, jak se mi jevil. Co se jeho týče, jsem ještě pořád naprosto nevyrovnaná. Občas jsem v pohodě a nemám problém brát všechno, co se mezi námi děje, v klidu, občas mi to, co se děje, přijde jako obrovská zrada a nejsem schopná zadržet slzy. A tak se zmítám mezi tím, jestli jsem schopná se k němu chovat jako ke kamarádovi, nebo bude mnohem silnější to, že ho uvidím a budu ho chtít obejmout, držet za ruku a tvářit se (alespoň na chvíli), že je mezi námi vše při starém (protože on se tak někdy tváří taky). Nakonec ale musel přijít den, který mi dá ránu a naprosto zřetelně mi ukáže to, že už to není MŮJ Mr. Balvan, ne tak můj, jak býval. A tak jsme se v pondělí vydali do kina a najednou bylo úplně jasné, že tentokrát jdou jen dva kamarádi, kteří si dávají pozor na to, aby u sebe nebyli moc blízko, aby si drželi odstup a tvářili se, že mezi nimi vůbec nic není. V pondělí mi to přišlo jako ta největší zrada na světě. Nebyla jsem na něco takového připravená a už vůbec jsem netušila, jak se s tím mám vyrovnat. Nakonec ale opravdu platí ono "ráno je moudřejší večera" a já se probudila s mnohem čistší hlavou a došlo mi, že takhle to má být. Jednou ho prostě budu muset nechat jít (hlavně proto, že on už přece odešel) a začít si vážit toho, že jsme kamarádi. Začnu si všímat těch pozitivních věcí, které mezi sebou máme a i když k němu budu pořád něco cítit, tak to bude jiné. Jiné a lepší a já mám konečně pocit, že jsem udělala alespoň malý krůček k tomu, aby to všechno dopadlo dobře. 

   Poslední dva korálky jsem na svou šňůrku štěstí zavěsila včera. Už od začátku semestru jsem se těšila na to, až se dozvím datum archeologického pasování, protože to datum se zároveň mělo stát i dnem, kdy se k nám do Olomouce zase na chvíli vrátí El Greco. Nikdy mu tak úplně neodpustím to, že se rozhodl odejít studovat do Brna a i když vím, že se všichni po bakaláři rozprchnou, tak on prostě zatím prchat neměl :D Ale jednu věc k dobru mu připsat musím - i přes studium v Brně se snaží s námi být v kontaktu a jezdit za námi. A tak jsem čekala jen na to, až bude mít důvod přijet, protože mi jeho dobrá nálada, vtípky a neskutečné historky prostě chyběly. Jako vždy to pak bylo naprosto bezkonkurenční a já měla co dělat, abych mezi jednotlivými výbuchy smíchu dokázala popadnout dech. A ani to nebylo všechno. Po dlouhé době jsem zase viděla Big bosse (krásného jako vždy), který se taky rozhodl, k mé potěše, zavítat na pasování. Točil se tak nějak kolem a já na něj měla úžasný výhled, takže když jsem nevěnovala pozornost El Grecovi, Zelenoočce a Střelence, tak mé oči visely jen na něm. A jeho oči občas na mně (teď se cítím jako největší nafoukaneček, ale fakt jsem ho viděla :D ). Nakonec se naše pohledy střetly a on se usmál a s dětským nadšením mi zamával. A tak bylo moje štěstí opravdu nekonečné. 

středa 21. října 2015

Zabij bobra, zachráníš strom aneb daruj zážitek, zachráníš balící papír...

   "Ahoj, kdybys nechtěla být o víkendu doma, tak nám odpadla jedna holka na tu Lysou..." A tak jsem byla přizvána k jednomu z nejúžasnějších víkendů, jaké jsem prožila.

   Ze začátku mě na tomhle výletě děsila spousta věcí. Zaprvé - neumím moc mluvit s cizíma lidma. Zadruhé - kdy už bych zvládla mluvit, tak co si archeolog/historik bude povídat s lidma, kteří se zabývají zemědělstvím? Zatřetí - to mám vážně vylézt na tu šílenou horu??? :D Nakonec mě ale začalo děsit jediné - to už mám jet domů?

   V pátek ráno jsem vstala, napekla buchtu, sbalila si tisíc věcí (protože já musím mít vždy plno věcí, které nebudu používat) a vydala se na cestu do Rožnova, kde jsem měla sraz s mou Hnědoočkou. Společně jsme pak jely na nákup a dvě hodiny se flákaly, protože na další cestu bylo potřeba setkat se ještě se Sportovcem, který nám měl ukazovat správný směr. To se ukázalo jako neřešitelný problém, protože jsme se po Frenštátu a Frýdlantu naháněli a nebyli schopní najít správnou odbočku (tolik k tomu, že chlapi jsou skvělí navigátoři). Nakonec se vše zdárně vyřešilo a my se dostali až k chatce, která se na tři dny měla stát naším domovem. A jelikož jsme já a Hnědoočko byly jediné dvě ženské v týmu, tak jsme si vybraly pokoj, zabydlely se a čekaly na příjezd ostatních. Ti na sebe nenechali dlouho čekat a k naší partě se přidali Správňák a Ňuňan, které už jsem jednou měla tu čest potkat a tak mi bylo přece jen lehčeji u srdíčka, protože jsem věděla, že minimálně Správňák mě nenechá ve štychu a nebudu se cítit jako páté kolo u vozu. Což se taky splnilo. Sice si kluci s Hnědoočkou museli povyprávět všechno, co se od konce jejich společného studia změnilo, ale já se cítila součástí toho všeho a navíc jsem některým věcem i rozuměla :D. Nakonec se dostavil i Milovník a tak jsme mohli jít, po dlouhé debatě a vydatném smíchu, spát, očekávajíc věci příští.

   A pak nastal ten den... den, kdy jsem měla všem ukázat, jak velká jsem sračka :D O mé kondičce jsem si nedělala žádné iluze, ale netušila jsem, že jsem na tom až tak moc špatně. Špatně v porovnání s klukama, kteří byli schopní některé úseky Lysé hory i vyběhnout. A tak jsem se už od rána připravovala na to, co má přijít a pak se proklínala, protože má psychická příprava nestačila. Nicméně jsem po x zastávkách dokázala dosáhnout vrcholu, za což patří díky Hnědoočce, která se mnou držela basu a čekala na mě, i když mohla dávno pelášit za ostatníma, Ňuňanovi, že mi nahoru táhl batoh, protože já sama bych to nedala a taky Správňákovi, který se připojil k naší "pomalejší" skupince a povzbuzoval jak jen to šlo. Sportovce a Milovníka zmíním taky, ale jen v souvislosti s tím, že těm jsem přišla tak pomalá, že si raději zvolili jinou cestu a odpojili se od nás :D Nakonec ale dopadlo vše dobře a já se mohla kochat tou neproniknutelnou mlhou, která celý kopec obklopovala. Po teplém jídle a povinné fotce (která by dokládala tu úžasnou věc, že jsem to opravdu zvládla) jsme se vydali na cestu dolů. Miluju cesty dolů... jde to totiž mnohem líp, než opačně. Takže i když nás s Hnědoočkou bolely nožičky, tak jsme nakonec zvládly dojít k autu a vydat se domů. Domů, kde jsme se okoupaly, zabalily do teplého oblečení a u telky čekaly na to, až se kluci vrátí z bowlingu, protože my jsme byly až moc groggy. Opět následovalo šťastné setkání, povídání si, smích a nakonec nás únava zahnala do postele.

   V neděli ráno jsem se zvládla probudit, ale postavit se na mé vratké nohy, to už byl větší oříšek a tak jsem si řekla, že to musím rozhýbat a vydala se na dlouhou, strastiplnou cestu po deseti schodech, které dělily naše pokoje od kuchyně a koupelny. A podařilo se. Byla jsem schopná se doploužit i do auta, vstávat a sedat v kostele a vydat se na cestu za nějakým kamarádem, kterého znali kluci ze školy. Tam jsem se pokochala pohledem na pole a býky a nakonec jsme se vydali k dalšímu cíli našeho víkendu - hradu Hukvaldy. I když přece jen ze školy vím, že hrady se stavěly na kopcích a chápu i účel tohoto výběru místa, tak jsem měla chuť výt, když jsem viděla ten kopec, který nás čeká. Ale za ty pocity to stálo. Mlha nikde, kopce všude, barevné listí, skvělá parta a já byla šťastná. Zbavila jsem se všech těch trapných věcí, které mě trápily a jen si užívala to, že se cítím úžasně. A právě kvůli tomu se mi nechtělo jet domů. Proto, když jsme dojeli zpět na chatu, jsme jen tak seděli v kuchyni, povídali si a já si chtěla ten víkend ještě prodloužit, alespoň o den. Nakonec ale stejně přišel čas odjezdu a já se musela rozloučit.

   Tak jsem díky Hnědoočce, která mi tenhle víkend darovala k narozeninám, poznala pár skvělých lidí, prožila spoustu úsměvných situací a jednoduše se cítila skvěle. Za to jí patří neskutečný dík. Děkuju za to, žes mě zase vytáhla z nejhoršího, žes mi dovolila být součástí vaší party a dala mi tak ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostala :)

úterý 13. října 2015

I love you till the end...


Kolem mě se zima vznáší, 
vločky lítaj, tma se snáší, 
chlad do srdce proniká, 
tam, kde bolest zalyká. 
To místo, skryté pro okolí, 
kde to často tak moc bolí, 
tam se roní z krve slzy, 
za vše, co mě tak moc mrzí. 
Jedna slza krvavá,
jedna rána hnisavá.
Ozvěna každičké rány 
je jak malé umírání.  
Kolikrát však může srdce zemřít a pak oživnout,
 než nakonec padne k zemi a nikdo nezvládne s ním hnout?
Ten čas se blíží, přijde rána co celé srdce rozpráší, 
jen osamělá malá slza mi padá tiše po tváři.

   Poslední týden si jedu na té největší emíčkovské vlně, kterou jsem v poslední době zažila, a mám dojem, že jsem ztratila surfovací prkno, takže mě to pěkně semele. Protože přesně takhle to v mém životě chodí - ty krásné věci, které mě dokážou nabít energií a vykouzlit mi úsměv na tváři, se u mě zdrží jen na tak malou chvíli, aby omámily moje smysly a já, toužící po dalších, padnu na hubu. Aby to ale nebylo tak jednotvárné... občas se stane, že spadnu z větší výšky než obvykle a můžu si ty modřiny a zlomeniny vychutnávat mnohem delší dobu. 

   A tak jsem s tím začala... po jedné neočekávané zprávě, která velice nevybíravě sdělovala světu, že Letec je "ulhaný jako prase", a která mi stejně tak nevybíravě otevřela oči, jsem se musela vzdát snu, ve kterém jsem mohla létat. A protože se Letec asi za své chování zastyděl, přerušil kontakty se všemi slečnami, které vodil za nos (tudíž i se mnou). Jelikož mě ale jedna slečna přesvědčila o tom, že mám být za každou cenu pozitivní, tak tedy dobrá, hledejme pozitiva - zjistila jsem poměrně brzo, že se jedná o pěkného podvodníka, který by se ke mně mohl chovat stejně jako k té podvedené, která měla potřebu světu sdělit pravdu. A i když se, jak vidíte, snažím být pozitivní, tak je mi to pěkně naprd, protože se zdá, že se kolem mě stahují samí lháři, podvodníci a pěkně zlobiví hoši.

Rozum říká nech ji jít, srdce říká že musí být moje...

   Nakonec se i Rytíř rozhodl, že ze sebe, v tu samou chvíli jako Letec, udělá lháře a podvodníka (dle jeho slov "si vybere rozum"). A tak se moje tisící prvá šance roztříštila díky jeho ignorantismu (existuje vůbec tohle slovo??).  A tentokrát se s ní nadobro roztříštilo všechno to hezké, co jsem díky němu cítila. Moje srdce udělalo kotrmelec, začalo doufat a nakonec bylo pošlapáno a nazváno "naivním". Natolik ho to zasáhlo, že už nechce, aby se to stalo znova. Už se odmítá odevzdat někomu takovému (nebo podobnému), protože když vám někdo to vaše srdce vrátí, tak to zvládnete, ale když vám do něj před vrácením zabodne pár dýk (jen tak pro jistotu a pobavení), tak zjistíte, že to nemůžete snášet donekonečna.

   A tak mám pocit, že jsem se stala osobou bez srdce. Nebo abych byla přesnější - srdce zůstalo, ale místo všech krásných pocitů se z něj dostávají ven jen ty jedovaté, prostoupené hrůzou a bolestí, které nejdou zastavit a už vůbec ne vzít zpět. S konečnou platností mé srdce přestalo věřit všem krásným řečem o tom, jak může být vše úžasné, po boku někoho, z koho se vám podlamují kolena. Vše úžasné s tím, koho budete milovat, protože já se zamilovat nechci, nemůžu a ani nezvládnu. Minulý týden mě totiž dohnal k tomu, že nemůžu věřit, a když nevěříte, tak se nikdy nenaučíte létat.

sobota 26. září 2015

A můra kolem krouží, na křídlech motýlův pyl..

   Po dlouhém uvažování jsem zjistila, že i když se toho za poslední dobu stalo strašně moc, tak vůbec netuším, jak to všechno vyjádřit slovy. A i když se o to teď pokusím, tak si nejsem jistá, do jaké míry budu úspěšná.

   První důležitou věcí, která se stala a která zamíchala mými kartami, byl návrat Mr. Balvana do mého života. Nebo spíše částečný návrat. Před pár týdny se můj notebook rozhodl, že touží po notebookovém nebi a tak se vydal na cestu, ze které není návratu. A já, jakožto podprůměrný uživatel jakékoli techniky, byla rozhodnuta, že si nechám poradit od někoho, kdo tomu alespoň trošku rozumí. Nakonec jsem zjistila, že jediným vhodným kandidátem je právě Mr. Balvan. A kupodivu se zase změnil vítr a on bez výhrady souhlasil a tak jsme se vydali na nákupy. S mými omezenými financemi nebyl nákup moc složitý a tak jsme se po chvilce rozhodli zakempit v restauraci, dát si něco dobrého a popovídat si. A přesně tohle mi chybělo, jen tak sedět a mluvit spolu o všech možných i nemožných tématech. A nebýt toho, že jsem hned další den potřebovala odjet do práce, tak bych s velkou pravděpodobností seděla s ním, ve vlaku do Polska a užívala si jeho přítomnost. O výlet jsem tak sice byla ochuzena (zatím se přesouvá na květen), ale Mr. Balvana jsem si užila dosyta. Hned v pátek jsme se spolu sešli a všechno bylo zase růžové. Tak jak to umí být jen s ním. A podle všech indícií bych řekla, že teď si nějakou dobu budu té růžové užívat. Sice jen jednou za čas, v omezeném množství, ale jelikož ani já a ani on nechceme nějak zvlášť přemýšlet, je pro nás tahle situace tou pravou. Takže, i když bych nikdy netušila, že jsem schopná se takhle změnit, jsem se stala uživatelkou "nové slečny May", která nepřemýšlí nad důsledky a jen si vychutnává to, čeho se jí dostává (do doby, než jí to nebude stačit, ale ta doufám nenastane).

   A protože mám tendenci svou mozkovnu zahrnovat mnoha problémy, rozhodla jsem se vypořádat s jedním, který můj život ovládal už dlouho. Rozhodla jsem se dát ultimátum Rytíři. Po tom všem, co už udělal (a možná hlavně neudělal), jsem došla k závěru, že takhle už to teda dál nejde. Jestli se chce chovat jako pako, tak prosím, ale nebude se takhle chovat ke mně, protože já si takové jednání nezasloužím. A tak dostal poslední šanci. Protože já jsem ta, která dává tisíc šancí a až po čase jí dojde, že ta tisící prvá musí být tou poslední. Udělala jsem všechno, co se dalo a teď jen čekám, jestli bude schopný se té šance chopit a začne se snažit a nebo si ji nechá proklouznout mezi prsty, jako už tolikrát. Zrovna jsem ve fázi, kdy jsem schopná zvládnout obě dvě varianty a tak jsem část té zodpovědnosti přeložila na něj, na toho, kdo ji měl mít už od začátku. A konečně se cítím svobodná. Svobodná, klidná, vyrovnaná... alespoň co se Rytíře týče.

   Poslední větší změnou v mém životě je seznámení se s Letcem. Je to přibližně měsíc, co jsem mu byla "dohozena" svou sestrou s tím, že na něj mám být milá a že mi slibuje, že si budeme rozumět, protože oba dva jsme velcí ňuňani. Asi už vypadám tak zoufale, že se mi i sestra snaží někoho najít :D Nicméně jsem si tedy její rady vzala k srdci a rozhodla jsem se, že minimálně kamarádi být můžeme. Protože, ruku na srdce, kdo má za přítele pilota, který každou chvíli letí do nějaké úžasné destinace a nabízí vám, abyste letěla s ním? A tak jsem měla být tento víkend v Pekingu... což se samozřejmě nestalo, protože se s ním chci sejít poprvé v takové situaci, kdy nebudu jen zvracet a v mezičase pištět (a to navíc nejen před Letcem, ale i druhým pilotem a navigátorem, protože dáma by se samozřejmě usadila v kokpitu :D). A tak se den našeho seznámení naživo odkládá do doby, než se rozhodne z Pekingu vrátit zpět.

   Závěrem by se tedy dalo říct, že mám držet hubu a krok a v žádném případě si nestěžovat, protože je v mém životě teď všechno na nejlepší cestě. A přece jen to není tak úplně pravda. Všechny ty fajn věci, které se dějí, jsou v zákrytu za vším tím hnusem, který se kolem mě vznáší a čeká, až mi naplno dojde to, že ty hezké věci mají jen odvést pozornost od toho, že se kolem mě vznáší můra, čekající na to, až se z jejích křídel ten krásný pyl setřese.

sobota 5. září 2015

My heart will go on and on

   Někdy se uprostřed srdce objeví tak veliká díra, že je obtížné vytrvat, znovu vstát a bojovat. Někdy padají rány tak brzy po sobě, že se díra čím dál více zvětšuje a hrozí, že se srdce rozpadne a už nikdy se nepodaří jej zahojit. A úplně nejhorší na tom všem je to, že ta další rána přijde vždy v dobu, kdy už si myslíte, že se vám ta obrovská díra začíná léčit.

   Po pár ranách, které jsem v poslední době inkasovala, jsem se rozhodla, že bolesti už bylo dost a já své malé srdíčko musím začít znovu hojit, pomalu na rány přikládat obvazy a čekat na to, až se začne uzdravovat.

   A tak jsem začala přikládat svůj první obvaz. Obvaz, který do mého srdce pouští první paprsky tepla. Tenhle obvaz, který mi tolik pomáhá, obsahuje jednu prostou věc - práci. "Ano, studuji archeologii. Ano, asi každý chtěl být jako dítě archeologem. Ne, ještě jsme nenašli žádný poklad. Ne, nikdy nebudu hledat Tutanchamona (co třeba proto, že už ho někdo našel??). Ne, ani dinosaura. Ano, miluju svůj obor." Tolikrát omílané odpovědi na otázky všech lidí, se kterými se začnu bavit o svém studiu. Už se tak nějak staly mojí součástí a já přestala pořádně vnímat jejich výpovědní hodnotu. To všechno se změnilo díky nynějším výzkumům. Až teď jsem našla opravdový význam slov "miluji svoji práci".

   O mém výzkumu, na kterém jsem potkala Démona (se kterým jsem mimochodem dnes jela vlakem a byl úžasný jako vždy a celou cestu jsme si měli co říct, což mě docela překvapilo) a taky Big bosse (ach <3), jsem psala o pár příspěvků níž... konec toho krásného začátku začal opravdu brzy. Najednou jsme já i Zelenoočko byly převeleny na jiný výzkum. Výzkum, na kterém se měli podílet i lidi, které nemáme zrovna v lásce. Nicméně nikdy není potřeba vše vidět černě, o čemž jsem se přesvědčila.

   Začátky byly krušné, protože poslouchat řeči našeho milého Muflona bylo opravdu nad naše síly a náš první týden jsme končily slovy "prosím, moc tě prosím, už nemluv". Jediným štěstím bylo to, že do naší party patřily i dvě holky a Vtipálek a díky nim se to dalo jakžtakž přežít. Nicméně - první týdny se vlekly ve stylu "těžba hnusné, udusané hlíny, ve které nic není", z čehož můžete sami usoudit, že se nejedná o žádnou extra bohulibou činnost, která by naše mysli pozvedala. To všechno se změnilo díky několika věcem: zaprvé - narazili jsme na hradbu, která nám dávala naději, že naše snažení přece jen není marné, zadruhé - pomalu ale jistě jsme si začali zvykat na lidi kolem a už se to dalo vydržet i s tím nejhorším z nich a konečně zatřetí - na náš výzkum dorazili naši kamarádi El Greco, Střelenka a Damien. A hned bylo všechno růžovější.

   S postupujícím časem začaly přibývat nové a nové nálezy, nové a nové historky a nové a nové hlášky a já se začala cítit skvěle. To, co jsme při vybírání vrstev a objektů nacházeli, jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. Každý nález mě nadchnul natolik, že jsem jen "óchala" a "áchala" a všechno si fotila a užívala si každé hrábnutí do hlíny. A to nejlepší teprve mělo přijít...

   Tento týden jsem byla převelena do druhé sondy (kterou vede náš milý Muflon). Důvodem mého přesunu bylo to, na co jsem čekala celé tři roky studia - preparace hrobů!!! Možná bych to mohla nazvat smůlou, ale až do teď jsem si vždy "vybrala" výzkum, na kterém jsem o lidské kosti ani nezavadila. A možná to tak bylo naplánované, protože teď jsem díky tomuhle všemu zase o kousek šťastnější. Jestli jsem svoji budoucí práci měla ráda předtím, tak teď jsem ji začala milovat tak moc, že to není k uvěření. Celý týden jsem pracovala na tom, abych odkryla snad masový hrob, ve kterém je, podle našich propočtů, zatím 8 jedinců. Hugo (jak jsem pojmenovala kostru, kterou jsem měla na starost) byl pátým tělem, které jsme identifikovali. Kousek po kousku jsem odkrývala tělo někoho, kdo byl do země položen před více než 500 lety. A s každým odkrytým kouskem mé srdce jásalo a zároveň trnulo částečnou bolestí z toho, že se dívám na člověka, který jistě miloval i nenáviděl, cítil bolest, strach i radost a teď z něj zůstaly jen kosti, které v sobě mají zapsány jeho historii. Historii, kterou i přes všechny možné analýzy nebudeme schopni dokonale pochopit.

   Každý den tohoto týdne jsem myslela jen na Huga - na to, jak dlouho bude trvat než odhalím celé jeho tělo, na to, jaký člověk to musel být a hlavně na to, že já jsem po tolika letech tou, která má možnost se na něj podívat a myslet na něj, protože ti, kteří ho měli v srdci, už dávno zemřeli. I přes všechny smutné pocity, které ve mě vzbuzoval, pro mě udělal to nejdůležitější - dopřál mi kousek klidu, který byl pro mé srdce balzámem. Přiložil obvaz tak dokonale, že se začalo uzdravovat mnohem rychleji. A tak už můžu s plnou platností říci, že moje srdce se z toho dostane, bude bít dál a dál a jednou zase bude mít šanci bít pro někoho důležitého, Pro někoho, kdo si bude každého úderu neskutečně vážit.

sobota 15. srpna 2015

A tak smutek střídá netečnost, netečnost občas veselí...


   Za poslední tři týdny si stále více uvědomuji, že moje srdce, rozbité na tisíc kousků, má úžasnou schopnost. Rozdělilo se na kousíčky, které obývá štěstí a kousíčky, ve kterých se usadila bolest. Problém je nejspíš v tom, že se ty kousky mezi sebou perou a já nikdy nevím, jestli ty "šťastné" vůbec mají dost síly na to, aby vyhrály. Zjišťuji totiž, že jsou mnohem menší a nezřídka se stává, že podlehnout těm druhým.

   První (a samozřejmě ten největší) kousek mého srdce obývá Mr. Balvan. Vlastně to vypadá, že jsou to kousky dva - šťastný a nešťastný. Jak mám ale zjistit, který z nich má právo na to, aby vyhrál? Už to budou dva měsíce, co se naše cesty rozdělily, a za tu dobu se nesčetněkrát vystřídalo období smíření, naštvání, nepochopení, radosti, smutku... a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. A když už se mi zdá, že některou věc z toho všeho pochopím, tak se stane něco, co mi moje závěry převrátí vzhůru nohama. Po rozchodu jsme se s Mr. Balvanem shodli na tom, že zůstaneme kamarádi, protože o sebe nechceme přijít úplně. A já, která se snaží všem vyhovět, se rozhodla, že to prostě zvládnu. Najednou se ta velká láska musela scvrknout do něčeho tak "malého" jako je kamarádství. Sice jsem netušila, jestli se to, co mezi sebou máme, může klasifikovat jako kamarádství, ale opravdu jsem se snažila. A on taky. A tehdy se mi zdálo, že ta část mého srdce, ve které se ukrývalo štěstí, by mohla alespoň o kousek převážit tu druhou, že nakonec dokážu přijmout, že se náš vztah scvrkl na kamarádství a že mi to nebude vadit (nebude mě to tolik bolet). Jenže pak se to všechno zvrtlo... najednou nebyl schopný, ochotný, kdo ví jak to nazvat, mě jako kamarádku brát. A tak se mezi námi rozhostilo ticho. Já neměla sílu na to, abych se dál snažila a on, který sabotoval všechny pokusy, neměl chuť něco dělat. A jelikož to vypadalo, že o něj přijdu úplně, začala se ve mě čím dál víc ozývat ta druhá část mého srdce. V noci jsem nemohla spát, protože se mi zdály hotové noční můry, ve kterých hrál Mr. Balvan hlavní roli, přes den jsem si lámala hlavu nad tím, co se zase stalo. Možná to vypadá, že jsem na něm závislá a pořád ho neskutečně miluju, ale jestli to z toho odstavce vyplynulo, tak to tak být nemá :D Mám ho ráda, opravdu strašně moc, nevím jestli je to, po tak velké bolesti a hlavně době úplné absence jakýchkoli emocí, ještě pořád ta velká láska, ale je to někdo, kdo prošel mým životem, zanechal v něm nesmazatelnou stopu a já ho budu brát stále jako mou součást. Nakonec, když už to vypadalo, že to mezi námi skončí naprostým tichem, se v něm zase něco přepnulo a byl tu opět ten starý Mr. Balvan, který se mnou zase chce být v kontaktu. A tak jsme se nakonec rozhodli, že se chceme vidět. A ať už za to mohlo to, že si předtím dal pár piv, nebo to, že jsme se viděli po celkem krátké době, všechno to vypadalo, jako by se mezi námi vlastně žádný rozchod nekonal. A všechno bylo naprosto úžasné. Ze začátku jsem se tomu bránila, protože jsem měla strach, že když mu propadnu, budu opět na začátku své cesty, zase budu chtít, aby se mnou byl nejen jako kamarád, ale jako můj přítel, že se ta láska opět probere k životu v takové síle, že ji nezvládnu. A možná by se to stalo... možná, kdyby se po tom večeru vše nepřehodilo do kolejí "teď už s tebou zase mluvit nebudu". Takže z těch hezkých pocitů jsem byla vržena zase až na samé dno. Můj mozek totiž odmítl pochopit, proč přesně mezi námi může být vše v naprostém pořádku, když se vidíme a den na to se to všechno naprosto změní a nejsme schopní (on není schopný) komunikovat. Já po něm nechtěla ať se vrátí, řekla jsem mu to, vůbec nic jsem po tom večeru nechtěla změnit, protože by to stejně nemělo cenu, tak co to zase bylo? A tak na pár dní zase vyhrávala ta smutná strana mého srdce... do doby, než se zase ozval :D Lidičky, mám v tom všem neskutečný nepořádek. Nechápu vůbec nic a to mě na tom nehorázně rozčiluje, protože já jsem člověk, který potřebuje mít vše vysvětlené, dopodrobna rozebrané a když to pak pochopím, tak to dokážu přijmout. Ale takhle? Vůbec nechápu jeho myšlenkové pochody a někdy bych mu za to nejradši flákla. Přemýšlela jsem nad tím, jestli je možné, že je mezi námi všechno v úplném pořádku jen tehdy, když si dá pivko, nebo je někde s kámošema a tak si tak moc nedává pozor a chová se "přirozeně". A jestli jindy, když má jeho rozum větší váhu, nepřemýšlí nad tím, že když se ode mě bude držet dál, tak to pro mě bude lehčí... A tak se v tom všem nehorázně plácám. Jsou dny, kdy mě tímhle chováním ničí, dny, kdy už jsem tak unavená, že je mi to jedno a taky dny, kdy je vše v pořádku a já jsem ráda, že je mezi námi vše ok. A moje srdce si hraje ping pong.

   Do dalšího kousku mého srdce se dostal i Rytíř, o kterém jsem psala v minulém článku. Protože jsem odmítala zase jen sedět a nevědět a přemýšlet, tak jsem se ho na rovinu zeptala na to, co to teda jako má být. A tak se mi dostalo odpovědi, že mě má strašně moc rád, pořád na mě myslí a omlouvá se, že není schopný mi to dát víc najevo. Protože na to není zvyklý. Protože někdo mu kdysi řekl, že mu nemá psát tak často, že je to otravné. A já se z části chytala za hlavu, protože podobnost s Mr. Balvanem byla zarážející, a z části jsem naivně přikyvovala a věřila každému jeho slovu. Slíbil mi, že se změní, že to bude trvat nějaký čas, ale začne na tom pracovat. Poprosil mě, abych mu pomohla, počkala a hlavně abych věřila tomu, že mu na mě záleží. A já to udělala. Uvěřila jsem mu, protože moje srdce, které bylo rozbité díky Mr. Balvanovi, by se tím mohlo začít uzdravovat. A když už to vypadalo, že se ty kousíčky přibližují k sobě, tak se jejich magnetické pole otočilo a začaly být od sebe odstrkovány. Začalo to tím, že na poslední chvíli odpískal náš domluvený výlet, potom zase přestal psát... jako už tolikrát. A tentokrát už toho na mě bylo moc. A tak, v rámci zachování alespoň části zdravého rozumu, jsem byla nucena přestat brát vše kolem něj vážně, protože mě to stálo moc síly. Teď odjel na dovolenou, takže mám větší klid a asi uvidím, jak to bude vypadat po ní. Ale když mu nestojím ani za to, aby mi napsal zprávu, tak to, že mě má rád a záleží mu na mě, prostě nemůže být pravda. Smutek: štěstí = 2:1.

   Abych ale nebyla jen negativní, mám v srdci místečko, které už je zahojené a které mě bolet snad ani nemůže. V tomhle místečku je ukrytý Mr. Surovec. Moje první spřízněná duše, někdo, kdo se do mého života dostal v tu nejnestřeženější chvíli a odešel z něj díky mé vlastní hlouposti. Prožili jsme toho spolu spoustu a já na to nejspíš nebyla připravená. Nebyla jsem připravená na realitu kolem mě a ta mě tenkrát dostala do kolen. Od té doby ale utekly čtyři roky a my jsme dokázali jít dál. Mr. Surovec za svojí slečnou, se kterou to vypadá opravdu nadějně a já... se teď sice tak trošku potácím, ale to snad časem přejde. Není to tak dlouho, co jsme si psali a i když je to vždy jen občas, tak si spolu pořád rozumíme a je fajn vědět, že tam někde je a kdyby byla potřeba, tak jsme tu jeden pro druhého. A tím pádem máme vyrovnáno - smutek:štěstí = 2:2.

   Tak jsem si v půlce článku odskočila utřít nádobí a dostala jsem další ránu do už tak rozdrobeného a bolavého místa v hrudníku. Moje sestra, které jsem nespočetněkrát pomáhala s problémy, které měla se svým přítelem, sestra, která chtěla, aby mezi námi byl vztah, ve kterém si říkáme všechno a já v tom viděla ruku k smíru a naivně si z ní udělala druhou půlku mě samé, mě zrovna označila za kurvu :D Měla jsem dva přítele, tudíž dva chlapy, se kterýma jsem spala a teď se ze mě podle ní stal někdo, kdo nemá sebeúctu a svědomí, protože jsem s nimi spala, i když už jsme nebyli spolu (s každým jednou, podotýkám). Tím mě dostala do kolen a jen mě usvědčila v tom, že není dobré věřit někomu, kdo mi předtím tak strašně moc ubližoval. Protože, stejně jako můj otec (jemuž se tak moc chováním podobá), dokáže bodnout tak hluboko, že nemá cenu se s ní snažit navázat vztah a proto s tím nejspíš končím (míň problémů, míň bolesti). Takže bych řekla, že je to 3:2 ve prospěch té smutnější části mě samé.

   A tak se v tom všem skoro topím. Protože nevím, jestli zvládnu sesbírat všechny ty kousíčky dohromady a spojit z nich něco, co alespoň vzdáleně bude připomínat moje staré srdce. Každý kousek totiž bolí sám o sobě a tato bolest se dá snést, ale potom se stane, že se těch kousíčků rozbolí více a když se všechny ty bolesti spojí, můžu jen lapat po dechu a snažit se dostat do sebe alespoň trochu kyslíku. A tohle všechno mě dostává dál a dál od toho, abych byla schopná se odrazit ode dna tak mohutně, abych prorazila hladinu a konečně se svobodně nadechla. Asi jsem opravdu moc pesimistický člověk. Navíc mě každá prkotina raní o tolik víc než ostatní, protože ty rány přichází pořád do jednoho místa - místa v hrudníku, které se snad ještě nikdy nedokázalo pořádně zahojit a tak jen sbírá a sbírá další rány a čeká, kdy se rozpadne úplně.

čtvrtek 23. července 2015

Svět, ve kterém rytíři vymřeli?

   Stává se vám, že se s jistým člověkem setkáváte pořád dokola, v rozličných intervalech a vždy jen na malý okamžik? Tak malý, že nakonec přemýšlíte o tom, jestli je ten člověk váš přítel, známý, nebo prostě jen někdo, koho občas potkáte? Já jednoho takového "míjejícího" mám. Je jím Rytíř, který se vždy objeví ve správnou chvíli, zachrání mě, ale nakonec má nejspíše tolik starostí se zachraňováním dalších princezen, že po pár chvílích zase mizí na novou misi. A tak je vlastně složité určit, jaký přesně mezi sebou máme vztah.

   Abych začala pěkně od začátku - s Rytířem jsem se seznámila před 2 lety (přesně 28. června 2013). Jelikož je to spolužák a kamarád mojí Hnědoočky, setkali jsme se na její oslavě ke zdárnému ukončení bakalářského studia. A už na té oslavě mi padl do oka. Přiznávám, na modrooké blonďáky jsem nejspíš ujetá, takže netrvalo dlouho a začali jsme si povídat (což tenkrát bylo docela velké překvapení, protože jsem byla šílený introvert). Od té doby (i když jsme se viděli vlastně jen dvakrát) se stal mým "míjejícím". Nevím jak se mu to daří, ale vždycky, když už jsem s nervama v kýblu, nebo mám špatné období, tak se najednou ozve a všechno je hned lepší. Jenže problém bude asi právě v tom, že se spolu jen míjíme. Rytíř totiž nejspíš vůbec není technicky založený člověk a tak pro něj facebook, skype nebo i jen telefon (potažmo sms) moc neznamenají. Já, která jsem na facebooku vylepená pořád, hlavně proto, abych si popovídala se všemi, které nestíhám vidět naživo, to pořádně nechápu, ale on nejspíš nepotřebuje moc kontaktu se světem, takže u něj není vůbec překvapující, že se na pár měsíců odmlčí. Dobře, v některých chvílích mě to docela štve, protože to vždy vypadá... a pak je najednou ticho.

   Po našem seznámení následovalo strašně moc věcí a všechno se to prostě muselo zamotat. Na tohle jsem totiž ta pravá - u mě nikdy nic nemůže jít jednoduše a klidně. I přes ty časté odmlky jsme spolu s Rytířem vždycky probrali co se komu stalo, jak to jde ve škole/v práci, co je nového, jak se nám daří... prostě a jednoduše - s ním jsem nikdy neměla problém komunikovat o čemkoli. Jenže, aby to nebylo tak jednoduché, přimotala se do toho jedna důležitá věc. Jednou jsme se totiž bavily s Hnědoočkou o jejích kamarádech, spolužácích a láskách a najednou z ní vypadlo, že Rytíř se jí vyznal z lásky k ní a ona, jelikož milovala jiného, ho odmítla. A teď si zkuste s čistým svědomím psát s někým, kdo miluje vaši nejlepší kamarádku a vy, neřád jeden, se při psaní s ním cítíte šťastná a tak nějak živá. Jasně, z jeho strany to bylo ok, přece jen jsme si psali v kamarádském duchu, ale já nevěděla, jestli to, že se cítím takhle, není špatné vůči Hnědoočce. Chápejte, kdyby se někdo mě vyznal z lásky a já k němu stejné city nechovala, tak by mě to stejně "potěšilo" (když to napíšu takto hloupě) a kdyby do toho vlezla moje kamarádka, nebylo by mi to dvakrát příjemné, zvláště když já o Hnědoočce vím to, co vím. O to víc jsem se cítila špatně, když mi Rytíř poprvé napsal, že mě má rád a já cítila, že jsem na tom dost podobně. Na jednu stranu jsem byla strašně šťastná, na druhou stranu mi to štěstí kalilo to, že nevím, co na to Hnědoočka.

   Naštěstí jsem z toho neměla mít špatný pocit dlouho. Jednou v sobotu jsme se s Hnědoočkou vydaly na výlet za Rytířem, který v tu dobu bojoval se zdravotními problémy a tak bylo jednodušší, abychom se za ním dopravily my. A během návštěvy jsem zrovna neměla pocit, že by se někde to jeho "mám tě rád" objevilo. Možná to bylo tím, že většinu pozornosti věnoval Hněodoočce a já tak raději nezasahovala do jejich rozhovoru a bavila se převážně s ní. Možná tím, že Rytíř zrovna není expert  v takovémto dávání najevo a nebo proto, že to "mám tě rád" nebylo zase tak vážné, jak jsem si myslela. Nicméně po téhle návštěvě se Rytíř asi na půl roku odmlčel. Netušila jsem proč, co se mu stalo a nebylo možné se s ním nijak spojit. V tu chvíli to bylo poprvé, kdy jsem se z toho obláčku, na kterém jsem letěla, propadla docela hluboko a dost to bolelo. A když už jsem si říkala, že nevadí, že to vlastně stejně nic nebylo, tak se najednou zase rozsvítila zelená tečka u jeho jména a došla mi od něj omluva, že si potřeboval odpočinout a že nechtěl s nikým mluvit. Což je sice pěkné a já bych to i chápala, ale na druhou stranu jsem docela zuřila, protože mohl dát alespoň vědět a já a Hnědoočka jsme se nemusely strachovat. Stačila jedna hloupá zpráva a bylo by to všechno v pořádku. V tu chvíli jsem si řekla, že ten špatný pocit kvůli tomu, že mě má rád, byl vlastně zbytečný, protože ten, kdo má někoho rád, není schopný se z ničeho nic odmlčet a "vykašlat" se na toho druhého a tak to nejspíš nic neznamenalo, alespoň ne pro něj.

   A tak jsem nakonec, po nějakém čase, propadla kouzlu Mr. Balvana a z Rytíře se stal někdo, kdo stál v pozadí mého života. Někdo, kdo vždycky přišel v tu pravou dobu, ale nikdy se nemohl stát něčím víc, protože to by všechno mezi námi muselo vypadat jinak. Pořád jsme mezi sebou udržovali kontakt a já byla vždycky ráda, když se ozval, ale zakázala jsem si o něm přemýšlet nějak víc, protože bych si zase nabila nos. Nos jsem si nakonec stejně nabila... ale tentokrát to nebylo kvůli Rytíři, ale Mr. Balvanovi. V tuhle chvíli to byl naopak Rytíř, který se zase zázračně objevil a pomáhal mi ten nabitý nos uzdravit a já se tak dokázala vyhrabat z toho průšvihu s Mr. Balvanem až překvapivě rychle. Zase mě přišel zachránit a zase s sebou přinesl ten klid a pocit bezpečí. A zase začalo jít do tuhého :D

   Není to totiž tak dávno, kdy se zase odmlčel a protože mi padly plány na prázdniny a já si chtěla užít alespoň nějaký den volna, domluvila jsem se s Hnědoočkou, že pojedeme na výlet. A jelikož se jedná o místo, které je nedaleko Rytířova bydliště, napadlo nás, že se optáme, jestli by se s námi nechtěl vidět. Velice demokraticky mi Hnědoočka nakázala, abych mu napsala já a tak jsem konala. Až překvapivě brzy mi bylo sděleno, že by nás viděl moc rád, ale že se musíme domluvit na datu, protože teď má docela fofr. A od té doby si spolu píšeme... ano, zase si mezi psaním dělá až nehezké pauzy a já z toho většinou rostu, ale na druhou stranu - i tak je to na něj výkon. Jenže! Zase je tu nějaký problém :D

   Pořád se jedná o mě, Rytíře a Hnědoočku. I když mi říká, že k němu necítí to, co by měla, tak jí "není příjemné", že si "píše více se mnou než s ní" a vlastně neví jak to má a tak nějak mi z toho vyplývá, že kdyby s ní chtěl být, tak je možné, že ona by s ním chtěla být taky. Zároveň netuším jak přesně to má Rytíř s tím zamilováním do ní, jestli už ho to opravdu přešlo, nebo by s ní chtěl být a nebo co. Jsem z toho o to víc zmatená, když mi píše, že mi to sluší, že mě má rád a myslí na mě, posílá mi písničky a já teď nevím, jestli to něco znamená, nebo ne. Jak mám vědět, jestli to pro něj má nějaký význam? Jak si mám být jistá, že to všechno není tím, že chce zapomenout na Hnědoočku a já jsem tak nějak po ruce? Nebo jsem jen někdo, na koho zkusí sladké řeči a uvidí, jestli se chytnu, aby nebyl sám? Protože - přiznejme si to, kdybych byla někdo, na kom mu opravdu záleží, tak by mi chtěl alespoň častěji napsat. Na jedné sms přece není nic tak těžkého (a ne, opravdu mi nestačí po týdnu napsat "myslel jsem na tebe"). Neříkám, že bych teď zvládla být s někým jiným, protože po rozchodu s Mr. Balvanem jsem ještě pořád dost mimo, ale časem... kdo ví co bude pak. Nicméně pokud se s Rytířem zase budu cítit skvěle a zase to z jeho strany nebude nic znamenat, tak to pro mě moc lehké nebude.

   Nakonec je možné z toho všeho vyvodit jen jednu věc - nejlepší je, když se věci nechají plynout a čas ukáže, co se stane. Nemá cenu moc přemýšlet nad něčím, co stejně nemáme ve svých rukách a pokud se má něco stát, tak tomu stejně budu muset jít pomalu naproti. Možná jsem teď zapšklá a vůbec nevěřím na to, že bych se dokázala do někoho zbláznit tak, abych vůbec nepřemýšlela, ale pro tuhle chvíli jsem si jistá, že klid je nejlepším řešením. Mám totiž tolik času, že by byla hloupost zabývat se něčím, co se nedá naplánovat a hlavně změnit, takže od téhle chvíle nechávám věci volně plynout a možná, pokud se zadaří, budu mít další náměty k psaní.

neděle 12. července 2015

Summer full of Archaeology

   Vždycky mě potěší, když dokážu účinně spojit příjemné s užitečným. Tohle léto se mi to podařilo naprosto skvěle. Celé prázdniny mám možnost pracovat na archeologické lokalitě, která se nachází uprostřed Olomouce. Tahle práce je pro mě výhodná ve všech možných směrech. Zaprvé - díky tomu, že tahle brigáda klapla, si vydělám penízky na další studium. Zadruhé - jakožto studentka archeologie tím získám další cenné zkušenosti a navíc dělám to, co mě opravdu baví. Zatřetí - potkám spoustu nových archeologů a člověk nikdy neví, kdy se mu takové kontakty budou hodit :D A tak bych mohla pokračovat dál a dál.

   Jak už jsem psala, lokalita, na které pracuji, se nachází uprostřed Olomouce. I když každý den vstávám v nekřesťanskou hodinu, alespoň nemusím cestovat extrémně daleko jako během minulých praxí. Stačí mi sednout na tramvaj a během 15ti minut dojedu tam, kam potřebuji. Na tramvajové zastávce mě čeká Zelenoočka a společně s ní potom vyrážím na místo určení. Tohle je taky jedna z výhod téhle práce - celé prázdniny můžu trávit s ní (i když jsme každá v jiné sondě).

   Na celé ploše výzkumu nás pracuje pravidelně cca 15 + během celých prázdnin si tady plní praxi druháci a prváci, kteří doplňují naše počty. A neměla bych zapomenout ani na naše dva vedoucí. Dohromady je nás tedy dost a dost a právě proto, že se naše počty každý den mění, je potřeba rozvrhovat pracovní síly každý den. Za což jsme myslím všichni dost vděční, protože než se všichni sejdou a rozdělí se práce, máme čas posedět a dokonale se probrat. Potom už ale nastupujeme do sond a začíná pracovní den. Za ty dva týdny, co pracuji, jsem vystřídala už dvě sondy, ale osazení naší pracovní skupinky se nemění - já, Hoch s ulomeným zubem a náš vyučující (Prezident), který dohlíží na všechny studenty. Během uplynulého týdne se k nám přidala Nevěsta, kterou jsem moc ráda poznala, protože je to skvělá holka, takže o zábavu bylo postaráno i když mě moje Zelenoočka opustila kvůli čtyřdenní akcičce.

   O Hochovi s ulomeným zubem jsem už psala v minulém článku, ale přece jen bych mu chtěla věnovat alespoň malý odstavec. Zároveň mi došlo, že pro něj mám mnohem lepší přezdívku - Démon, takže odteď přichází změna :D Démon je student prvního ročníku dálkového studia, i když už asi pět let pracuje pod Archaiou a tudíž má dost a dost zkušeností s archeologickými výzkumy. Ze začátku jsme z něj se Zelenoočkem měly docela hrůzu, protože opravdu vypadal jako démon, nicméně postupem času jsem zjistila, že je ve skutečnosti milý a občas i galantní. Tento čtvrtek mi přirostl k srdci úplně (asi se budete smát, až napíšu proč). V ten den jsme byli v naší sondě jen tři - já, Démon a Nevěsta. S Nevěstou jsme se dohodly, že ona tentokrát bude házet lopatou a já budu překopávat hlínu v kolečkách, protože dva dny předtím to bylo naopak. A tak jsme se dali do práce a Nevěsta se snažila nahazovat opravdu svědomitě, až mě jednou málem sejmula lopatou. V tu chvíli se na ni otočil Démon a řekl jí "Hele, pozor, ať neuhodíš moje děvčátko" <3 Po téhle větě jsem mu úplně propadla :D Joo, asi je lehké si mě získat a uznávám, že vlastně neudělal nic světoborného, ale já z toho stejně byla na větvi :D

   Nakonec bych ze všech lidí, kteří na výzkumu jsou, chtěla věnovat ještě jeden odstavec někomu, koho budu přezdívat Big boss. Big boss se stal mojí novou platonickou láskou :D Není to model ani kdovíjaký fešák, který by mohl plnit přední stránky magazínů, ale i tak na něm něco je. Něco, z čeho jsem paf. Nevím co to má za zvláštní zvyk, ale všem holkám říká jejich křestními jmény, aniž by používal zdrobněliny, takže pokud se jmenujete Gertruda, bude vám říkat Gertrudo, pokud Josefína, tak nečekejte žádnou Pepičku či Pepindu... Ale! mě začal říkat zdrobnělinou a je to nejvíc milounké. Jednou mi dokonce řekl tak hezky, že jsem málem omdlela radostí :D Nicméně - musím si začít dávat pozor, protože mám tendenci ho pořád pozorovat a už se mi xkrát stalo, že se naše pohledy střetly a to zrovna není dvakrát příjemné, ještě si bude myslet, že ho stalkuju (nebyl by daleko od pravdy). Chtěla bych v tomhle článku popsat dvě situace, které mě totálně dostaly. Obě se staly ve čtvrtek, takže jsem vlastně ten den byla vedle jak z Démona, tak i z Big bosse.
První situace se točila kolem skla, které jsme našli v sondě. Kvůli němu jsem byla vyslána, abych přinesla dýlerák, takže jsem se vydala po schodech nahoru a jelikož byli venku jak Big boss, tak Cyklista, rozhodovala jsem se, ke komu zajít (i když jsem samozřejmě chtěla jít za Big bossem). Nakonec jsem vyhodnotila situaci a jelikož Big boss něco dělal a Cyklista byl blíž, tak jsem se vydala za Cyklistou. Natáhla jsem k němu ruku se sklem a poprosila ho, jestli by mi nemohl věnovat jeden sáček, abych mohla střep schovat. V tu chvíli ale Big boss přestal pracovat, došel ke mě a řekl mi "May, Cyklistovi nic neukazuj! To bys měla ukazovat mě". Tak jsem se na něj otočila a jako úplný retard mu odpověděla "Tak já vám to ukážu, hele sklo. Dáte mi teda někdo ten dýlerák?". A on se na mě začal tak krásně usmívat, že bych tam na něj asi zůstala hledět jako na svatý obrázek, kdyby Cyklista nedošel až úplně ke mě a nepodával mi rozevřený sáček, abych tam ten střep vložila.
Druhá situace byla pro mě ještě příjemnější. Během překopávání stojíme na metr úzkém pruhu země a z obou stran jsou sondy, takže vlastně stojíme skoro ve vzduchoprázdnu a hlavně je tam místo jen pro jednoho člověka, takže pokud chce někdo projít, tak je to vážně o hubu - z jedné strany díra čtyři metry, z druhé díra dva a člověk si jen může vybrat, do které chce padat radši. Na tom pruhu země jsem teda stála já a kolečka, do kterých mi házejí hlínu. Vždy když překopu celé kolečka, tak se konečně narovnám a čekám, až vyleze Démon ze sondy a odveze je. A tak jsem se tentokrát zvedla a vůbec si neuvědomila, že Big boss stojí celou dobu přímo za mnou, takže v tu chvíli jsme stáli těsně u sebe, já zády k němu. Už to mi zvedlo tep. Aby toho ale nebylo málo, tak začal volat na jednoho brigádníka, aby mu podal nějakou petflašku a ukazoval na ni rukou, takže ji mě nataženou přes moje rameno. Stačilo by se opřít o něj a vlastně bych mu stála v náručí. Ach, taková romantická chvíle... jako na Titaniku :D Nakonec jsem mu ale bez hnutí (i když jsem se na něj chtěla otočit) podala tu petku a on odešel, takže žádné velké objímání se nekonalo (třeba příště).

   Do konce prázdnin zbývá ještě 6 týdnů a já si je hodlám náležitě užít a vychutnávat si přítomnost tak skvělých lidí na maximum. Nikdy bych nevěřila, že budu tak nadšeně chodit do práce, že mě to bude tak bavit a že o víkendu budu přemýšlet nad tím, jak zase začnu kopat :D Doufám, že mě a Démona od sebe naši vedoucí nebudou chtít odtrhnout, protože jsem si na něj zvykla až moc a tak nám to snad vydrží až do konce prázdnin. Zároveň taky doufám, že si užiji přítomnost Big bosse a o další skvělé zážitky nebude nouze :)



středa 8. července 2015

Radosti jsou naše křídla, bolesti naše ostruhy

   Posledních pár dní je pro mě denní rutinou vstát, nachystat se do práce, pracovat, přijít domů, podívat se na seriál, napsat si s kamarády a jít spát. I když jde vcelku o monotónní dny, tak jsem za ně neskutečně vděčná. Nevím, jak by to vypadalo, kdybych měla více času na přemýšlení, více času na uvědomování si, že teď se vše změnilo. Někdy je nedostatek času, monotónnost a hodně práce jediný lék na všechny starosti.

   Když jsem minulý týden tvrdila, že je to mezi mnou a Mr. Balvanem všechno pořád krásné a i když to bolí, tak se to dá snést, teď už se pomalu nevyznám v tom, co se děje. Pomalu ale jistě se náš vztah mění. Já k němu pořád cítím totéž, nicméně on se ode mě vzdaluje. Nevím jestli je to tím, že jsem byla zvyklá na něco, co už teď není možné a já to vnímám čím dál víc, nebo za to může to, že když mě přestal mít rád tak moc jako předtím, tak se hrany jeho citů více a více obrušují a už z nich moc nezbývá. Po těch dvou týdnech jsem tak moc unavená, že nevím, jestli to všechno chci (nebo spíše zvládnu) ještě řešit, nebo to chci hodit za hlavu, chvilku se ráchat v bolesti a pak to nějak přežít. Dneska jsem si totiž uvědomila, že je nejspíš dobře, že se se mnou Mr. Balvan rozešel. Sice mě to pořád bolí a stýská se mi po něm a nevím, jak to bez něj zvládnu, ale na druhou stranu je to lepší, protože v tom vztahu by mi strašně moc ubližoval tím, jak se chová. Takže nakonec je to jednoduchá rovnice - on je spokojený, protože se to vyřešilo tak jak chtěl a já bych měla být po čase taky spokojená, protože ten vztah by asi dlouho udržet nešel. Já sama bych ho totiž udržet nezvládla a nakonec by mi nezbyly žádné síly a stejně by to skončilo rozchodem. Možná měl Mr. Balvan pravdu v tom, že je lepší přežít bolest po čtyřech měsících, než se snažit přežít bolest např. po roce vztahu. Než se ale k té spokojenosti dohrabu, tak mě čeká ještě spousta bezesných, probrečených nocí, spousta přemýšlení o tom, co je se mnou špatně (i když mi tvrdil, že já za nic nemůžu, jen on už to prostě nemohl dál protahovat) a spousty proseděných hodin na facebooku, kdy budu čekat, jestli se mi ozve, nebo mi alespoň odepíše na moji zprávu. Přiznávám, na kontaktu s ním jsem nespíš pořádně závislá. S nikým jsem si tak nerozuměla a s nikým jsem si nemohla psát úplně o všem a cítit se při tom tak skvěle. Ale i tohle jednoho dne skončí... tak nějak to končí už teď. Chtěla bych pokračovat v tom psaní tak, jak to probíhalo, když jsme byli spolu a to asi nepůjde. Pokud nebude chtít on, tak já po něm nemůžu vyžadovat stejný kontakt jako předtím, nemůžu čekat, že se mnou bude řešit věci, které se mnou řešil před tím, nemůžu pořád doufat, že se nic nezmění, když už se toho tolik moc změnilo. Takže ode dneška, i když tam pořád bude ta bolest, přecházím na mód "smiřuju se s tím, že je to tak lepší", což je podle mě pokrok :D

   Nicméně, i když jsem teď v té "depresivní" fázi (a všechno se tak nějak "sere"), zase nemůžu říct, že by se mi nedělo nic dobrého. Mám kolem sebe ty nejúžasnější lidi - maminku, která by za mě snad i dýchala, kdyby mohla, ségry, které se mnou tráví čas do takové míry, že mi ho nezbývá moc na přemýšlení o těch špatných věcech a hlavně moje Zelenoočko a Hnědoočko. Zelenoočko se o mě stará od sedmi do půl čtvrté (v pracovní době) a Hnědoočko ve zbývajícím čase (než jdu spát). Obě dvě se starají o to, aby mi bylo fajn. Zelenoočko mě rozesmívá a já vím, že kdyby to se mnou bylo moc zlé, tak mě v tom nenechá a Hnědoočko se mnou dokola probírá moje stavy a rozhodnutí a jelikož vím, že ona zažila totéž co já, tak jsem si jistá tím, že její rady jsou pro mě nedocenitelné. Navíc teď docela žiju svojí brigádou. Vím, že tyhle archeologické brigády jsou o to lepší, když se sejdou lidi, kteří nezkazí žádnou zábavu a já se s takovýma potkala. Vedoucí jsou suproví a totéž můžu říct o svých spolupracovnících. Někteří z nich jsou docela blázni (např. Hoch s ulomeným zubem, který je se mnou v sondě a občas opravdu perlí, dnes řekl, že se cítí rozkošnicky lenivě, což nás dostalo do kolen :D), někteří klidnější (většinou studenti z prvních ročníků) a někteří prostě jen jsou :D A jelikož se jedná o výzkum, kde nejsou jen studenti, ale také starší archeologové a zběhlejší pracující, tak je o zábavu postaráno. Jednak se naučíme další důležité věci, jednak se spolu hodně nasmějeme. Takže i když je neskutečné vedro (jako poslední týden), nebo prší (jako dnes), pořád se domů vracím s úsměvem a dobrým pocitem a to mě drží nad vodou.

   Takže posláním tohohle článku nejspíš je, že i když se vám dějí špatné věci, které vás bolí, mrzí, zraňují a kdo ví co dalšího, vždy se najde něco, co vám dokáže vykouzlit úsměv na rtech. I když se zdá, že jste se ocitli ve slepé uličce, tak se z ní najednou může stát křižovatka, díky níž se vydáte na další cestu. Cestu, která vás zavede k dalším krásným věcem, kvůli kterým je dobré hodit chmury za hlavu. Proto se nenechte zničit něčím, co se nejspíš mělo stát, a hledejte další a další křižovatky, které vám ukáží další, tentokrát snad už správný, směr.

úterý 30. června 2015

Toho, koho milujeme, nejsme nikdy pevně rozhodnuti opustit


   Minulý článek končil tak, že netuším, jak to bude se mnou a s Mr. Balvanem pokračovat dál. K dnešnímu dni se stalo tolik věcí, že ještě pořád v tom všem mám obrovský zmatek a jsem z toho všeho dost vedle. Takže i když bych měla psát pěkně popořádku a o tom, co se stalo, určité části toho všeho mám tak zamlžené a slité v jeden nepřehledný celek, že netuším, jak tento článek dopadne. 

   Od té doby, kdy jsme se spolu neviděli, protože měl tu svoji neodkladnou akci, jsem začala pomalu ale jistě propadat pocitu, že se něco děje. Ten pocit byl stále silnější a já to nakonec nevydržela a místo toho "dusna", které bylo způsobené mou rozpačitostí z toho všeho, jsem se Mr. Balvana na rovinu zeptala, jestli je všechno v pořádku a jestli tohle všechno, co se děje, má znamenat, že už se mnou nechce být a že mě nemá rád. Dostalo se mi ale ujištění, že mě má rád moc a že důvod jeho rozmrzelosti je ten, že toho má nad hlavu. Čemuž se nedivím - já mít tolik aktivit, co má on, tak taky budu mít pocit, že je toho spousta (ano, někteří z mých přátel by řekli, že ho už zase bráním).

   Celý ten stav mi ale nedal spát a tak, když se se mnou "nemohl" vidět, jsem mu minulou neděli alespoň napsala, že to, co se mezi námi děje teď, není vůbec v pořádku a že potřebuji vědět jaké bude pokračování, jak si to vše představuje a jestli je ochotný se mnou na tom vztahu pracovat a chovat se tak, jak se chovají všichni kluci, kteří mají přítelkyni. Vypsala jsem mu vše, co si o tom myslím já a chtěla jsem po něm nějakou reakci. Místo ní se mi do středy neozval (jak jsem se dozvěděla později, bylo to proto, že "bylo vidět, že jsem naštvaná a tak mě chtěl nechat trochu vychladnout"). Ještě teď mám pocit, že bych mu za to vyhlášení nejraději pleskla. Celé tři dny jsem čekala na reakci od něho a on nebyl schopný mi napsat ani hloupou větu... V tu dobu jsem se poprvé začala smiřovat s tím, že to mezi námi už nejspíš nebude pokračovat, protože on nechce. Celou dobu jsem "fňukala" na rameni Zelenoočka a ona tu pro mě byla v každou denní dobu, kdy jsem potřebovala ujištění, že to bude v pořádku. Naše "dohady" o tomhle všem vyústily až v to, že jsem Mr. Balvanovi napsala, že ve středu se vracím domů z Olomouce a do té doby by se měl zamyslet nad tím, jestli se mnou chce být, nebo ne. 

   Ve středu odpoledne jsem teda dorazila domů a i když jsme s Mr. Balvanem byli domluvení na čtvrtek, tak jsem pár hodin po příjezdu potřebovala z domu pryč. A on byl první, který mě v té spojitosti napadl. Když jsem mu napsala, že bych se potřebovala zdejchnout z domu, tak mi asi po půlhodině odepsal, že mám přijet, že si zrovna přehodil směnu v práci, aby mohl být se mnou. V tu chvíli jsem věřila tomu, že jsem plašila zbytečně a všechno to bylo jen špatně načasované. Přijela jsem za ním, dostala pusu jako obvykle, šli jsme do jeho pokoje a pustili si film.. I když jsem měla chuť to s ním začít řešit hned, tak jsem odolala a řekla si, že bude lepší, když chvilku počkám. Během celého filmu kolem mě běhal, nalíval mi pití, ujišťoval se, že se mi dobře sedí, pořád mě držel za ruku, usmíval se na mě - pro někoho obyčejné věci, které jsou ve vztahu normální, pro mě, po tom všem, naděje, že je všechno tak jak má být a že se to vyřeší ke spokojenosti nás obou. Problémy ale nikdy nečekají dlouho a tak, když jsem se ho zeptala, co mi chce říct na to, co jsem mu psala v neděli, nedostala jsem z něj skoro nic. Vlastně se to vše omezilo na ujištění o tom, že se mnou chce být, že mě miluje a že se mi omlouvá, ale neví, proč se chová tak, jak se chová. A já jsem se tomu rozhodla věřit, protože zamilovaní jsou mnohdy hloupí. 

   Utekla středa, přišel čtvrtek a po něm pátek. Během těchto dnů mám tak nějak zamlžené, co se všechno vlastně stalo. Jediné, co si pamatuji jistě je, že mi v pátek Mr. Balvan napsal, že je mu to líto, ale že i když mě má moc rád, tak náš vztah chce ukončit, protože si myslí, že mě jen trápí a to nechce. Moje srdce se rozlomilo na dvě poloviny. Věřila jsem tomu, že společně můžeme pracovat na tom, aby se mi otevřel a abychom mohli mít normální vztah. Věřila jsem, že jeho láska ke mě je tak velká, že tohle bude chtít i on. A šeredně jsem se spletla. Celý ten čas jsem trávila tím, že jsem brečela, přemýšlela, proč se tohle všechno děje a psala si s mojí Hnědoočkou, která až bolestně chápala můj stav. Jedině jí vděčím za to, že jsem na Mr. Balvana hned po jeho vyhlášení nezanevřela a dokonce jsem snad i chápala, proč dělá to, co dělá. Celou tu dobu mě držela nad vodou, pomáhala mi, když jsem byla ve stresu z toho, že jde všechno do háje a snažila se mě utěšovat tím, že se vše vyřeší. Nebýt toho, že mě tak moc chápala, asi bych z toho všeho byla ještě více v háji. Společně jsme sestavily vzorec chování Mr. Balvana a jak jsem zjistila, tak měla ve všem pravdu. 

   V neděli jsem měla v plánu odjet do Olomouce kvůli brigádě a věděla jsem, že další týden bez toho, abych viděla Mr. Balvana a vše s ním vyřešila, už nezvládnu. Nespala jsem, byla jsem vysílená pláčem, nemohla jsem jíst, každý nádech mě bolel. Další týden takového stavu by byl nad moje síly. Proto jsem se s ním domluvila na tom, že se uvidíme v sobotu a vyřešíme to spolu. Věděla jsem, že proti jeho rozhodnutí nemám právo protestovat, věděla jsem, že je rozhodnutý to vše skončit, ale nikdy bych se nepřenesla přes to, kdyby se se mnou rozešel jen přes zprávu. A jelikož on taky není ten typ, nebylo těžké se s ním domluvit. Jenže, jak to u mě bývá zvykem, nic nejde podle plánů, zvlášť, když je to potřeba. V sobotu musel jít do práce a vrátil se z ní až v jedenáct v noci a ráno měl vstávat kvůli závodům. Naše konverzace se tedy musela přesunout na neděli, protože jsem si byla jistá, že by na mě v noci neměl náladu a jednalo by se mi s ním ještě mnohem hůř. 

   A tak se neděle stala dnem, kdy se mi zhroutily všechny mé plány a sny, ve kterých hrál hlavní roli Mr. Balvan. Když se s vámi rozchází někdo, kdo vám řekne, že jste strašná a proto s vámi nemůže být, odchází se vám od něj těžce, ale po čase se smíříte s tím, že takový chlap si vás nejspíš nezasloužil a dostanete se z toho. Když se s vámi ale rozchází někdo, kdo vás pořád miluje, jen není schopný dát vám to, co je ve vztahu běžné, nemůžete se cítit stejně. Víte, že je tu jediná překážka, která vám brání v tom, abyste byli spolu, ale ta překážka je tak obrovská, že se přes ni nedostanete. A Mr. Balvan ještě nemá dost sil na to, aby ji pokořil. Ten den to bylo poprvé, kdy jsme si opravdu promluvili o tom, co kdo z nás cítí a kde je problém. Poprvé, co se mi úplně otevřel a byl schopný se mnou komunikovat. V tu chvíli se moje srdce rozbilo na tisíc kousků a nevěděla jsem, jestli plakat pro to, že spolu nemůžeme být, nebo proto, že i když je konec, tak k sobě máme nejblíže za celé ty měsíce, co jsme byli spolu. Nikdy bych nevěřila tomu, že jsem schopná milovat ještě více, než v mém prvním vztahu. A přesto je opak pravdou. Tak velkou bolest, jako při rozchodu s Mr. Balvanem jsem snad ještě necítila. Ta bezmoc, ztracenost a nejistota, která mi po tom všem zbyla, se nedala snést. 

   A v té chvíli, kdy jsem si myslela, že to nemám šanci zvládnout se stalo něco, co mi neskutečně moc pomohlo. Nemůžeme být spolu, ale jak jsem zjistila, ani jeden z nás nemůže být bez toho druhého a tak jsme se spolu došli k závěru, že (i když to nebývá u většiny rozchodů zvykem) mezi námi nemůže být úplný konec, že musíme zůstat alespoň přáteli. Znáte to, nabízet kamarádství někomu, kdo miluje je stejné jako byste žíznivému nabízeli chleba. Já sama jsem tomu do této chvíle věřila. Ale díky Mr. Balvanovi jsem si uvědomila, že to není až taková pravda. Alespoň ne v našem případě. Ano, pořád ho neskutečně moc miluji a jsem zničená z toho, že naše budoucnost se bude ubírat jinými směry. Ale na druhou stranu - když s ním nemůžu být jako přítelkyně, alespoň vím, že je to pořád ten, na kterého se můžu se vším obrátit, protože nám na sobě moc záleží. Kdyby se rozhodl, že po tom rozchodu už nemá potřebu být se mnou v kontaktu a odstřihl by mě od sebe, věřím, že bych nebyla schopná normálně fungovat. Utápěla bych se v lítosti a chodila jako mátoha a věřím, že by se mnou měli kamarádi  i rodina dost práce. Takto mám alespoň trošku lepší pocit z toho, že vím, že tu pro mě je. I když jsme se rozešli, tak mě každé ráno čeká zpráva, ve které mi přeje dobré ráno. Když se vrátím z práce, tak až do večera sedím u počítače a píšu si s ním a tím, že jsme to vše vyřešili, je mezi námi opět klid a to porozumění, které tam bylo vždy. Alespoň částečně tak zmírňuje tu ztrátu, kterou cítím. Nevím, jestli je to z dlouhodobého hlediska dobře, nevím, jestli je ještě nějaká šance na to, abychom mohli být spolu a měla bych se asi smířit s tím, že i přes to, že já ho miluji, jeho láska bude příště patřit jiné. Je tu spousta pro a proti a dva dny po tom všem je těžké vynášet nějaké soudy. Jen doufám, že ta bolest už se nebude zvětšovat, protože nevím, jestli bych ji ještě snesla. 

   Co říct na závěr. Přišla jsem o člověka, na kterém mi neskutečně moc záleželo. Kvůli jednomu problému jsme museli ukončit něco, co pro nás oba bylo důležité a teď se musíme vydat každý svojí cestou. Chybí mi při každém nádechu a každá moje myšlenka patří jen jemu. Proto si važte toho, že můžete být s tím, koho milujete a že on vás miluje taky. Važte si toho a snažte se vaši lásku udržet co nejdéle, protože věřte, že ta bolest, kterou ucítíte po takové ztrátě, je schopná vás zabít. 

sobota 20. června 2015

Bolest není od lásky nikdy daleko

   Dnes jsem pro změnu chtěla napsat nějaký veselý článek. Nakonec, obávám se, se následující řádky ponesou spíše v hořko-sladkém duchu. Ti, kteří mě znají, ví, že jsem až moc citlivý člověk, který některé věci řeší víc než je zdrávo. A možná právě tohle mě dovedlo až k dnešnímu dni. Za celý můj život mi bylo tisíckrát ublíženo a tisíckrát jsem se musela zvedat, když jsem byla na kolenou. Doufala jsem, že jsem se tím zocelila natolik, že další rány ponesu lépe. Nikdy neříkej hop... asi ještě tak imunní nejsem.

   Člověk má v srdci místa, o nichž mnohdy nemá ani potuchy. Teprve až se zaplní bolestí, doví se o jejich existenci.

    Nejsem zrovna typ holky, o kterou by se kluci prali (možná je to tím, že mám tak krásné kamarádky, že mě si všimnout nemůžou :D). Vlastně, nejsem ani tak úžasná, aby na mě stál řadu alespoň jeden kluk (i když v tom případě by asi o řadě nemohla být řeč). Po mém prvním vztahu s Mr. Surovcem, který tak nečekaně ztroskotal a jehož konec si, i po těch letech, kladu za vinu, jsem čekala čtyři roky na to, než se objevil Mr. Balvan. I když jsem nevěřila tomu, že na seznamce bych mohla najít někoho, s kým bych mohla začít vážný vztah, s Mr. Balvanem se to povedlo. Psali jsme si skoro každý den a já začala cítit, že mi na něm dost záleží. Možná to zní trošku přehnaně, ale znáte takový ten pocit, kdy se vám sevře to jisté místečko uprostřed hrudníku štěstím, když vidíte, že na vás čeká zpráva od něj? Tak nějak jsem se cítila. Pomalu jsem začínala věřit tomu, že bych mohla mít to štěstí a stejně jako to vypadalo u mě by to mohlo vypadat i s ním. Nakonec se tyhle naděje opravdu splnily a i s dnešním dnem jsme spolu 4 měsíce a 5 dní. 
 
   Rozhodla jsem se, že nebudu dělat ty samé chyby jako v minulém vztahu a věřila jsem tomu, že jsem schopná tentokrát nechybovat... nechybovat tolik jako minule. Máš problém? Tak to tomu druhému řekni a popovídejte si o tom. Něco se ti nelíbí? Tak to tomu druhému řekni, protože jestli tě miluje, tak pochopí, že ta věc ti ubližuje. Všechno tohle zní dost vtipně, vždyť za čtyři měsíce nemůžeš mít s tím druhým takové problémy, protože jste zamilovaní, šťastní a snažíte se spolu trávit co nejvíce času. Držíte se za ruce, pusinkujete se při každé příležitosti, chcete s tím druhým být pořád... Jenže mě přijde jako vtip spíše to, co jsem napsala v těch dvou předchozích větách. Zamilovaní? Já ano. Šťastní? Já snad. Spousta času spolu? Ani nápad. A on? 

   Slyšeli jste už písničku od Jakuba Smolíka Až se ti jednou bude zdát? A vzpomenete si na verš "v lásce totiž vyhrává ten, kdo má rád míň"? Ten chlap rozhodně věděl o čem zpívá. Troufám si o sobě tvrdit, že nejsem náročný člověk. Alespoň ne ve vztazích - stačí mi, když mě ten druhý má rád a chce mi to dát najevo. Chápu, že má spoustu svých zájmů a nemůže trávit svůj čas jen se mnou, nedělá mi problém, když si pro mě urve jen jeden, nebo dva večery z celého týdne. Ale to, co opravdu nezvládám je, že nedostávám ani tohle. Mr. Balvan je strašně složitá osobnost - stala se mu už spousta špatných věcí a s holkama to měl dost těžké, možná proto jsem chtěla věřit tomu, že když já ani v nejmenším nejsem jako jeho bývalé, tak by mi mohl začít věřit a vážit si mě. Když mi nebyl schopný dát nějak víc najevo, že mě má rád, přičítala jsem to tomu, že se bojí, že bych byla stejná jako bývalé (možná jsem tomu jen chtěla věřit, protože to pro mě bylo lehčí). Když jsme se poprvé neviděli ani jednou za týden, protože měl nějakou akci u nich na vesnici, tak jsem si řekla, že to nevadí, že se uvidíme za 14 dní a vynahradíme si to. Jenže všechny tyhle věci se začaly stávat pravidelností. 

   Udělejme si krátkou pauzu. Abych do toho vnesla taky kus toho sladkého :) Nechci tvrdit, že každá chvilka s Mr. Balvanem byla jen strašná. Dlouho jsem se necítila tak krásně. Když jsme jen tak seděli u něj v posteli a dívali se na film a on mě jen tak "mimochodem" vzal za ruku a vtiskl mi do dlaně polibek, tak jsem cítila neskutečné štěstí. Když usínal a objal mě, cítila jsem se úžasně. Každé ráno jsem vstávala s úsměvem, protože jsem věděla, že mě na facebooku bude čekat zpráva, ve které mi přeje dobré ráno. A věřím tomu, že kdybych za ním dneska jela, tak se tohle všechno bude opakovat, protože když jsem s ním (myslím tím opravdu, naživo, s ním), tak je vše krásné. Cítím se s ním úplná a stačí mi jeho úsměv, abych se cítila spokojená. 

   Nicméně se vraťme k těm smutnějším věcem. Jak už jsem psala výše - ty "špatné" věci se začaly stávat pravidelností. Když vám někdo, koho milujete, napíše "myslím, že ti věnuji dostatek času a jestli ne, tak si najdi jiného", tak to zabolí. Když vám slíbí, že dnešní den budete zavření v pokoji, protože jste prošli dost velkou hádkou doma, a nakonec vám napíše, že se rozhodl hrát volejbal a máte přijet na hřiště, nejste z toho nadšení. Zvláště, když vám napíše, že se hrou rozhodně končit nehodlá, protože volejbal miluje. Když mi dneska napsal, že jde opékat (jako každou sobotu) a já ho před tím prosila o čas strávený s ním o samotě (po týdnu je to jeden den před tím, než zase pojedu pryč) a místo toho, aby mi ho věnoval, protože by mi mohl chtít vynahradit to, jak se choval pár dní před tím, mi napsal, že on své plány kvůli mě nehodlá změnit, už to na mě bylo moc. Snažila jsem se o to, abych mu vysvětlila, že o vztah musí pečovat oba dva, pokud chtějí, ať funguje. Snažila jsem se mu vysvětlit svoje stanovisko a dokonce jsem mu dala další šanci i po tom, co mi Zelenoočko na rovinu řekla, že se s ním mám rozejít. Teď ale vůbec nevím, co mám dělat.

   Miluju ho tak, že mě to až bolí. Pomyšlení na to, že bych nemohla být s ním, že už bych ho nikdy neobjala a nemohla být v jeho přítomnosti, mi doslova rve orgány z těla. Nedokážu pochopit, že po čtyřech měsících je někdo schopný být ve vztahu takový. A proto, že jsem takový zbabělec a sobec, jsem si jistá, že pokud bude chtít, tak mu dám další a další šanci. Když už jsem dneska začala s těmi citáty a tak, tak spojení "milovat svého trýznitele" je opravdu dost příhodné. I když mi působí bolest a občas přemýšlím nad tím, že bych mu měla říct sbohem, tak to neudělám, protože ho tak moc miluju a chci být s ním. 

   Protože nemám s čím srovnávat a rozhodně nejsem holka, která by partnery střídala, nedokážu říct, jestli je to všechno tak špatné, nebo v některých věcech až moc přeháním. Nedokážu si představit, že bych po čtyřech měsících byla schopná opustit někoho, koho miluju a všechno je to s ním ještě tak silné. Vím, že někteří z mých přátel mi připomenou, že s takovým člověkem bych být neměla a doufám, že chápou, nebo z tohoto článku pochopí, že se v tom dost plácám a moje pocity jsou tak smíšené, že se mi chce jen stočit se do klubíčka, brečet a nikdy nemuset vyjít ven. Nechce se mi dělat rozhodnutí, které mi tak radikálně změní život, protože už jsem jedno udělat musela a asi nemám sílu na to, abych v tak krátké době přišla o dalšího člověka. Jak to bude pokračovat netuším, jen vím, že bolest z toho, že bych s ním nebyla, by pro mě byla větší než bolest, kterou mi působí svým chováním.

neděle 7. června 2015

After all this time? Always.

   Každý člověk, kterého jsi ve svém životě potkal, ti byl poslán z nějakého důvodu. Někteří tvým životem jen projdou, někteří se zdrží na delší čas a někteří ti život změní tak, že navěky zůstanou ve tvém srdci. 


   Ačkoliv to nerada přiznávám, v poslední době se mi stává, že kvůli jednomu příteli zanedbávám toho druhého. Jsem si toho až bolestně vědoma a i když se snažím, aby k podobným případům nedocházelo, někdy se tomu vyhnout nedá. Nejde ani tak o to, že bych měla moc přátel... těch pravých je opravdu jen pár, spíše jde o okolní situaci a nedostatek času. A tak jsem se rozhodla "zavzpomínat" na přátele, kteří prošli mým životem a udělali z něj krásné místo.

   V místě, kde jsem se narodila, jsem si našla svoji první nejlepší, srdcovou kamarádku (v rámci blogu jí říkejme Hnědoočko). Trávily jsme spolu všechen volný čas a nikdo mi nerozuměl tak, jako ona. Nikdo tu pro mě nebyl tolik, jako ona. Věděla o mě všechno a nebylo nic, co bych jí nemohla říct. Jak už to ale s dlouhodobým přátelstvím bývá, stane se, že s dospíváním a "stárnutím" se mění i naše názory a pohledy na svět. S Hnědoočkou už se mi párkrát stalo, že jsme kvůli našim rozdílným pohledům - mé skepsi a její neutuchající víře ve šťastné konce - trpěly něčím, co se dá nazvat "komunikačním šumem". Naštěstí si s dobrými přáteli stačí sednout, vysvětlit jim svůj pohled na věc a oni jsou ochotni poslouchat. Tak se nám vždy podařilo krizi zahnat a stále o ní můžu mluvit jako o své nejlepší kamarádce, která bude mít napořád místo v mém srdci. Tímto bych se jí zároveň chtěla omluvit za to, že je jednou z těch, na které mi moc času nezbývá a říct jí, že ji mám neskutečně moc ráda, záleží mi na ní a navždycky bude mezi lidmi, pro které bych udělala všechno :-*

   Během střední školy jsem potkala spoustu nových kamarádů a přátel. Většinu z nich vídám jen na třídních srazech, což mě mrzí, protože někteří z nich mi strašně moc chybí. Ať už to byla má slečna V., která mi otevřela oči a pomohla mi dostat se z nejhoršího, slečna K., která mě vždy dokázala nakazit svou dobrou náladou, či pan J., který mi, díky jeho neutuchající snaze, pomohl vylézt z mé ulity. Každou přestávku se stačilo otočit za sebe, na slečnu A. a pana Z., kteří snad ani slovo "smutek" neměli ve svém slovníku a člověk se s nimi nikdy nenudil. Nejvíce ze všech mi ale k srdci přirostla má miss Sunday, kterou vídám každou neděli a zrovna dnes jsme se domluvily na společném posezení u kafča. Miss Sunday je další úžasný člověk, který mě začal provázet životem už od základní školy a pokračoval přes střední až do teď. Jen je škoda, že se naše cesty rozešly po střední, protože chemii jsem opravdu jít studovat nemohla :D

   V rámci posledních dvou let střední školy se mezi mé přátele vepsal i Mr. Surovec. Nenechte se mýlit - ta přezdívka v mém podání nemá vyznívat hanlivě a já ani nebyla tou, kdo ji vymyslel. Mr. Surovec se na skoro celý rok stal mým prvním přítelem, mojí první splněnou velkou láskou, u které jsem doufala, že nikdy neskončí. Jako prvnímu jsem mu dovolila dostat se mi pod kůži a později jsem, možná hlavně kvůli mé chybě, o něj přišla. Chtěla bych říct, že jsme zůstali alespoň dobrými přáteli, bohužel se to nepodařilo tak úplně a já nějak nevím, jak bych náš vztah klasifikovala.

   Jak už to po střední škole bývá, ten, kdo nešel pracovat, tak šel dále studovat. A jelikož jsem si chtěla splnit svůj velký sen, podala jsem si přihlášku na obory, které nikdo z mé rodiny a známých nechápal (z počátku všichni óchali a áchali, ale stejně si mysleli, že jsem blázen). Asi nikdy nepřestanu být vděčná za to, že jsem se na oba dva obory dostala a hlavně za to, že jsem zde potkala tolik úžasných lidí. O Zelenoočce jsem psala už v minulém článku, tak můžu jen zopakovat to, že je to ten nejúžasnější člověk, kterého jsem měla šanci poznat, že ji mám ráda tak, že bez ní by můj život nikdy nebyl tak krásný a že doufám, že naše přátelství bude trvat až do smrti. Dalším z mých přátel je El Greco (jediná přezdívka, která byla jasná ještě dříve, než mě tenhle článek napadl :D ). Ani nevím, jakými slovy bych popsala to, jak skvělý je to přítel. Začala jsem se s ním bavit už na začátku prváku (to jsem byla ještě vyjukaná a neschopná mluvit s cizími lidmi :D ) a nikdy nebudu litovat toho, že jsem ho poznala. Je to ten nejužvaněnější, nejmilejší a nejupřímnější člověk, jakého znám. Jednou jedinkrát jsme mezi sebou měli tak obrovské dusno, že to vypadalo, že se přes to jen tak nedostaneme a tu hrůzu, kterou jsem cítila, když jsem na to jen pomyslela, ani neumím popsat. Teď se rozhodl odejít studovat do jiného města a není týdne, abych nemyslela na to, jak moc mi bude chybět a abych nedoufala v to, že to mezi námi nic nezmění. Posledním z mých vysokoškolských přátel (píšu tady jen o těch "největších") je Střelenka. Tímto se jí omlouvám za takovou přezdívku, ale tohle snad nejlépe vystihuje to, jaká je. Je milá, ale trošku praštěná. Člověk se s ní nikdy nenudí, protože vždy čeká na to, co zase vyvede, nebo plácne a potom může umřít od smíchu. Nikdy nevím, s čím přijde příště a možná proto ji mám tak ráda. Protože ona je mým přesným opakem - neřeší následky, užívá si, dokud to jde a vždycky je připravená vyvést tu největší šílenost.

   A abych zakončila tohle povídání tou nejnovější událostí - v posledních 8 měsících mi můj život zpestřuje další přítel: Mr. Balvan. Věřím, že tu o něm ještě bude řeč, takže vysvětlování jeho přezdívky si nechám na později. Je to můj přítel a zároveň můj přítel :D I když jsme spolu čtyři měsíce a známe se osm, pořád je pro mě těžké psát o něm nějaké závěry, takže bych otázku pokračování tohohle přátelství zatím nechala otevřenou - můžu snad jen říct, že taktéž doufám, že to bude přátelství a hlavně láska na celý život.


   "Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství."

čtvrtek 4. června 2015

Dám svý tělo na oltář...


   Přemýšleli jste někdy nad tím, jak moc je pro vás důležitá rodina? Já nad tím přemýšlím každý den svého života. Když jsem byla menší, nechápala jsem, proč všechny rodiny nemůžou být šťastné. Proč někteří rodiče své děti milují a někteří jim dokážou ublížit tak, jak to dovede jen nejbližší osoba, která ví, kde přesně bodnout, aby to napáchalo největší škodu.

   Moje bodné rány přicházely tak rychle za sebou, že  se nestíhaly zacelovat a tak, když přišly další, jen o to více rozšiřovaly ty staré, až po nich zůstaly obrovské díry, které se mi nedařilo opravit. Řeknu vám, uzavřít se do sebe není zrovna ten nejlepší způsob obrany, ale dokud nedospějete, tak nevíte jak jinak se s tou bolestí vyrovnat. Takže se tichý prázdný pokoj stal mým jediným útočištěm. Čím dál jsem byla od lidí, tím jsem se cítila svobodnější.

   Potom nastala změna, potkala jsem slečnu, která změnila můj pohled na svět. Zjistila jsem, že to, co se děje není moje chyba, protože ona měla stejný problém jako já. Najednou mi to všechno začalo dávat větší smysl. Teorie, kterou mě od malička krmili, že dítě má mít neochvějnou úctu k rodičům (ať už dělají cokoliv), začala díky ní dostávat trhliny. Uvědomila jsem si, že jsem se nenarodila pro to, abych přijímala všechny verdikty rodičů s úctou. Zjistila jsem, že i já jsem důležitá a nezáleží na tom, jestli vám někdo tvrdí, že ne. Přestala jsem věřit tomu, že to, co rodiče říkají, je neochvějná pravda.

   Když zjistíte, že jste pro nejdůležitějšího člověka, který vám dal život, tak nedůležitá, že se hodíte jen k vybíjení zlosti, věříte, že nemůžete být důležitá pro nikoho. 

   I přes to, že mi ta slečna otevřela oči, se mi těžko bojovalo s faktem, že najednou všechno, co mě "učili" je lež. Nemohla jsem uvěřit tomu, že někdo jako já může mít pro druhé nějakou hodnotu, být pro někoho důležitý. V tomhle boji mi hodně pomohlo to, že jsem potkala kamarády, kteří mě měli rádi takovou, jaká jsem. Dokonce mě za mé vlastnosti chválili a obdivovali. Našla jsem si přátele, kteří mi ukázali, že pro ně důležitá jsem. V té době jsem zjistila, že jsem nasbírala dostatek sil k tomu, abych se začala otevírat i světu.

   Šlo to pomalu, hrozně moc pomalu a jsem ráda, že někteří to se mnou hned nevzdávali. I když jsem se stále cítila zničená hluboko uvnitř, doufala jsem, že navenek (pro ostatní) jsem dost silná. Rozhodla jsem se udělat spoustu zásadních změn v mém životě a dokonce jsem se po dlouhé době rozhodla odpustit i tomu, kdo mi tak dlouhou dobu ničil život. Odpustila jsem jednou, dvakrát, třikrát... a přesto se mi dostávalo stejného přijetí, jako vždy. I tak jsem odmítala uzavřít tuhle kapitolu, doufala jsem, že jednoho dne i ta osoba zjistí, že mám nějakou cenu.

   Neztrácej čas pro někoho, kdo ho nechce trávit s tebou!

   Po dnešním dni jsem zjistila, že pro tu osobu nebudu mít cenu nikdy. Bolí to o to víc, když vím, že ten někdo je člověk, který mi dal život. Člověk, který byl měl být na své dítě pyšný, ale místo toho se rozhodl zničit každý kousek naděje v člověku, který toužil po lásce a uznání. Bojovala jsem, stálo mě to přespříliš sil a doufala jsem, že se něco změní. Dnešek mi dokázal, že u některých lidí je boj zbytečný. Snaha vzít na sebe tíhu rodinných problémů a jako nejstarší dítě se je pokusit vyřešit s dneškem vzala za své. Má cenu se po tom všem ještě snažit? Má cenu věřit v lepší budoucnost? Možná pro svoji šťastnou budoucnost budu muset zpřetrhat některá pouta s mou rodinou. Možná si budu muset vytvořit svou vlastní. Rodinu, kterou díky svým kamarádům už částečně mám - i když nás k sobě neváže krev, jsem s nimi šťastnější než jsem se kdy cítila doma.

   Je smutné, když rodiče nejsou schopni milovat své dítě. Je smutné, když děti věří tomu, že rodiče mají ke všem těm hrozným věcem důvod a to ony jsou ty špatné. Někdy je důležité si uvědomit, že chyba je v rodičích - nedokáží přijmout to, co jim dítě nabízí a místo toho se ho snaží zničit. Já se po dlouhém boji rozhodla, že se ničit nenechám. Budu muset udělat pár dalších změn a ukončit něco, co se končí jen těžce, ale potom věřím, že budu šťastná. Budu žít šťastný život už jen proto, abych té osobě dokázala, že není tak lehké mě zlomit. Budu šťastná, aby viděla, že nemá moc zničit něco, co jí nepatří.

středa 3. června 2015

"...správně vidíme jen srdcem."


   Za měsíc začínají velké prázdniny a pro mě je tato doba spojená s  událostmi, které ze mě udělaly toho nejšťastnějšího člověka pod sluncem. Budou to už tři roky, kdy jsem byla na své první praxi v rámci studia na vysoké škole. Z těch krásných tří týdnů jsem si odvezla nejen spoustu zážitků, na které budu napořád vzpomínat s nostalgickým úsměvem na rtech, ale také nová přátelství, která, jak doufám, vydrží až do konce mého života. Nikdy bych nevěřila, že se z mých spolužáků a dalších studentů, pracujících s námi, vyklubou lidé, kterým bych byla ochotná svěřit do rukou svůj život, ba co víc, za které bych já byla ochotná i dýchat. Dneska je tento příspěvek o jednom z nich.


  Od předloňských prázdnin jsme já a moje Zelenoočka nerozlučnou dvojicí - chodíme na stejné přednášky a semináře, dokonce i na stejné termíny zkoušek a pokud někam jedna z nás jde, tak je jasné, že v závěsu za ní jde i ta druhá... někteří z našich známých nám říkají, že jsme jako pár. Možná mají pravdu. Zelenoočka je totiž jednou z mála lidí, kteří jsou nerozlučnou součástí mě samé. Nevím jestli to nebude znít uhozeně, ale jediné co mě ve spojitosti s ní napadá je, že mi natrvalo koluje v žilách. Když je smutná ona, cítím, že mě její smutek zabíjí, když je šťastná, tak je to pro mě ten nejkrásnější dárek. 


   "Má-li někdo rád květinu, jedinou toho druhu na miliónech a miliónech hvězd, stačí mu, aby byl šťasten, když se na ty hvězdy dívá."


   Zelenoočka se pro mě stala právě takovou květinou. Nikdy bych nevěřila tomu, že zrovna já budu mít takové štěstí a potkám někoho, jako je ona. Neskonale si vážím každé její rady, každé její pomoci a každé minuty, kterou s ní trávím. Nespočetněkrát mě donutila smát se, i když jsem byla schopná jen plakat, být šťastnou, i když jsem k tomu nemohla najít důvod. Stala se mou oázou štěstí a klidu, za což jí budu do smrti vděčná. 


   Doufám, že i já dokážu být pro ni stejně tak dobrým přítelem, jako je ona pro mě. Doufám, že spolu dokážeme dorazit do všech našich cílů a jednou, až nám potáhne na sedmdesát, budeme spolu sedět na zahradě, popíjet kafíčko a vzpomínat na všechny ty krásné chvíle, které jsme spolu prožily.