čtvrtek 2. března 2017

Bilance?

   Pět měsíců od posledního zápisu. Tolik věcí se za tu dobu dokáže změnit. Změnila jsem se ale hlavně já.

   Nepříliš pozitivní věci posledního "půlroku":
     Dýchej, dýchej a neomdlívej - po událostech, o kterých jsem psala naposledy, u mě naplno propukla panická porucha, která byla způsobena psychickým vytížením. Všechno, co se ve mně nahromadilo od dětství až do září roku 2016 najednou explodovalo a vyústilo v nemoc, kterou se snažím korigovat a usměrnit. Což už je maličkost, protože jsem ráda, že vím co mi je a jak s tím fungovat :)
     Náraz, hodiny, náraz - těsně po Vánocích se mi přihodila nemilá věc v podobě autonehody, při které jsem zdemolovala naše autíčko, což mi v tu chvíli (a vlastně ještě pořád) bylo jedno, protože já i mé dvě sestry jsme vyvázly živé a zdravé. Vlastně, když to tak zpětně přehrávám, byla to naštěstí opravdu malinká autonehoda, takže jsem pořídila nové auto a všechno je zase v pořádku.
     Nechoďte mi po těch schodech - maminka nám většinou dopředu hlásí své potřeby mytí podlah, což ale tohle pondělí jaksi nestihla udělat a já, krásně nakročená, zkusila jaké to je, když schody nesejdete ale sjedete po zadku :D Zní to sice jako švanda, ale ty kachličkové schody mají opravdu ostré hrany a já si to sjela snad tou největší možnou rychlostí. Myslím, že jsem takovou bolest necítila od doby, kdy jsem si ve třetí třídě zlomila nohu. Po návštěvě nemocnice jsem ale odcházela uklidněná, závěr totiž neobsahoval žádnou zlomeninu, jen pár naraženin, otoků, modřin a rozseknutou ruku, což je máček :D

   Pozitivní věci posledního "půlroku":
     A nezapomeň růžové tričko - během své pracovní docházky jsem zjistila, že mám opět neskutečné štěstí na ten nejskvělejší kolektiv. Holky, které se mnou pracují, jsou v mnoha ohledech naprosto nepřekonatelné a jsou dalším důvodem k tomu, abych svoji práci milovala. A tak mě prodloužená smlouva hřeje v kapse a nová kamarádství na srdíčku.
     Miluju, miluješ, milujeme - naprostá ignorace mého otce mi konečně přinesla vytoužený klid a souznění se zbytkem mé početné rodiny. I když všechny své sestry neskonale miluju, tak náš malý princ je poslední pojítko, které nás všechny svedlo dohromady. Mám pocit, že všechno je naprosto fajn a užívám si to, že mám kolem sebe tolik lidí, na kterých mi záleží a kterým záleží na mně.
     Dvě hodiny a 15 minut! Ale kdo by to počítal - poslední pozitivní věcí (ne že by jich bylo tak málo, tohle je jen výběr) je moje "kamarádství" s Historikem. Nejsem si teda jistá, jestli je to jen kamarádství, protože většina mých kamarádství takhle nevypadá... tudíž, řekněme, že by se snad mohlo jednat o založení pevných základů, na kterých se dá stavět společná budoucnost :) Takže mi držte palečky, protože to bude potřeba :)

   A závěr? Jsem šťastná :D Dlouho jsem na tyhle pocity čekala, ale zase jsou tady a je to krása. A jelikož už jsem si na to zvykla, tak si rozhodně nehodlám odvykat :D Lidičky, buďte všichni pozitivní, šťastní a pořád se usmívejte, protože úsměv dokáže napravit spoustu špatného a nic vás nestojí :-*

neděle 4. září 2016

Toužím po tom... já toužím po tom netoužit...


     Třetího září 2016... den, který mě uvrhl do těch největších sraček, které mě nutí přemýšlet nad tím, že kdybych byla sama, daleko od všech, tak bych mohla snad nějak přežít... a přitom ten pocit, že sama jsem, nenávidím... Nenávidím pocit, že se nemám na koho obrátit a musím se tím vším probojovat, aniž by mě kdokoliv podržel. Nenávidím to jak jsem slabá a to, že takové věci bych neměla ve svém věku řešit a musím. Alespoň jednou bych chtěla být daleko od toho všeho a mít pocit, že se můžu svobodně nadechnout. Tak proč to sakra nejde?

     Všechno to začalo tím, že se můj obličej setkal s pěstí mého otce (i tohle slovo je pro něj moc dobré a hnusí se mi vyslovovat ho ve spojení s ním). Kromě slovního napadání, na které už jsem si docela zvykla, se tentokrát rozhodl použít i fyzickou sílu... a mě teď na nějakou dobu bude zdobit monokl pod okem a na čele. A já to tentokrát nemohla nechat jen tak... a protože já se na nic nezmůžu, tak jsem poprvé zavolala příslušníky policie, kteří mi řekli, že s tím nemůžu nic dělat. Jako by zrovna nenapadl otec své dítě... jako by málem nezmrzačil další jen proto, že se maminka s malým dostali mezi nás... evidentně mu to celé projde i když je to takový hajzl a mě zůstala jen otázka "kdo nám teda pomůže, když nikomu nevadí, že se to děje?". A proč alespoň nemáme dost peněz na to, abychom se mohli někam odstěhovat, proč to všechno troskotá na tom, že nemáme kam jít a tak musíme zůstat s ním???

     Nevím jestli si někdo dokáže představit jak člověka vyčerpává, když tohle musí řešit skoro každý den, nevím jestli si někdo uvědomuje kolik je potřeba něčí podpory, aby to člověk zvládl... abych to já zvládla. Potřebuju vědět, že mám alespoň jednoho člověka, který přispěchá a zachrání mě, když já už to nezvládám. Jenže abych někoho takového měla, musel by se ten člověk opravdu moc omezovat a být mi k dispozici přesně v tom okamžiku, kdy ho potřebuju a  to nejde, protože lidi kolem mě mají svoje životy a svoje starosti. Včera jsem celou svou bytostí potřebovala být sobec a ukrást si část času alespoň jednoho člověka, který by mě dokázal dostat z té hrůzy, která se mi rozlila po těle pokaždé, když jsem se na sebe podívala do zrcadla a viděla rozlévat se fialovou barvu na mém obličeji... pokaždé, když jsem si uvědomila, že nám v tuhle chvíli nezbývá nic jiného, než se pokořit a nechat tu věc vychladnout, protože nemáme kam jít.

     Potřebuju teď na pár dní někoho, kdo tu pro mě bude pokaždé, když se budu potřebovat vybrečet... kdo si poslechne každý můj vzlyk a pomůže mi to přečkat, protože i když se za to stydím, tak já už nemám rezervy, ze kterých bych mohla čerpat... Jsem ze sebe zhnusená, že tak moc potřebuju někoho, kdo bude se mnou, že nejsem schopná se s tím poprat a prostě to přejít, ale já nevím jak z toho všeho ven. Bojím se, že nikdo takový mezi mými kamarády není, protože když se na ně obrátím, tak oni nemůžou/nechtějí/... a nebo mi dají všechno, co jsou schopní mi v dané chvíli dát, ale já teď potřebuju víc a nevím jak toho dosáhnout.

     Mám strach, nikdy jsem neměla tak velký strach o to, jestli dokážu být dost silná pro ostatní z mé rodiny... když nejsem dost silná ani pro sebe.

středa 31. srpna 2016

A strach ti klepe na vrata...


     Na pár měsíců jsem se odmlčela... ne proto, že bych se nepotřebovala vypovídat a tímhle psaním si to uspořádat, ale proto, že by to bylo pořád o tomtéž. Nebyla bych schopná psát o ničem jiném než o tom, že se snažím fungovat a všechno zvládat, protože mě čekají státnice, ale každou noc a každou nestřeženou chvíli se propadám do bezedné hlubiny smutku a úzkosti... a to všechno kvůli Tučňákovi. Státnice jsou úspěšně za mnou, ale i když jsem v tu chvíli byla ráda, tak jsem zároveň věděla, že skončilo moje období "snažím se fungovat", protože najednou přede mnou nestál žádný tak velký (zodpovědný) úkol. 
     A tak se to postupem času začalo hromadit... i když jsem se snažila najít důvody k tomu, abych byla v pohodě, tak žádný z nich nebyl dostačující. Najednou jsem nevěděla, co se sebou mám dělat, byla jsem naprosto v koncích, vyřízená ze státnic, vyřízená z Tučňáka, vyřízená z toho, že jsem se začala vzdalovat svým kamarádům... Nakonec jsem vyřešila jednu z těch věcí, co mě táhla dolů - škola... začala jsem si shánět práci, protože po státnicích jsem byla naprosto na dně a tak, když jsem si dala dohromady to, že si udělám pauzu, pomůžu doma s mým malým zázrakem a třeba přijdu na jiné myšlenky, tak bylo rozhodnuto. Jediné, co mě na tom rozhodnutí mrzelo, bylo, že se vzdálím od těch, na kterých mi v Olomouci tolik záleželo. A mám pocit, že se to stalo... můj život a život Zelenoočka, který byl dříve tak spojený, se najednou začal rozpojovat... zdálo se mi to už delší dobu, ale teď to na mě vyskočilo a udeřilo to plnou silou, mám pocit, jako bych o ni opravdu přišla... (Jestli si tohle budeš číst... doufám, že to půjde dát dohromady, protože mi chybíš :) a jestli se divíš proč ti nepíšu, tak je to proto, že jsem se polekala našeho posledního hovoru a netuším co udělat, aby to v pohodě bylo). 
     Největším problémem těch posledních měsíců a hlavně posledních týdnů je ale to, co cítím k Tučňákovi. Nikdy jsem nebyla tolik zamilovaná jako do něj. Až teď jsem asi pochopila to, co je to láska... a i když se ve mně probudilo něco takového, tak mi byla odepřena šance, abych mu tu lásku mohla dát, abych s ním mohla být. Ta bezmoc, se kterou se každé ráno budím, mě přivádí k šílenství. Celý můj den provází myšlenky na něj a každou volnou chvíli prosím Boha, vesmír, cokoliv, co by mě mohlo vyslechnout, aby mi dali možnost tu lásku ze sebe dostat, protože jinak mě asi udusí. Nevěřila jsem, že by láska mohla být zbytečná, ale mám strach, že ta moje ve mně byla probuzená naprosto zbytečně. Nevím proč nemůžu dostat jedinou věc, po které ve svém životě opravdu toužím, nevím proč mi nebyla dána ani šance být s ním a nevím jak dlouho ještě budu zvládat před ostatníma nosit tu masku, pod kterou křičí moje zničené já. 

sobota 2. dubna 2016

What´s next...


   Moje srdce krvácí, moje duše je prázdná a já začínám dělat hlouposti. První "hloupost", kterou jsem ale brala jako nevyhnutelnost, byla včerejší návštěva Tučňáka... Chtěl se se mnou vidět a já mu neřekla ne... možná jsem potřebovala vidět změnu v jeho očích, kterýma se na mě dívá... možná jsem si jen potřebovala dokázat, že jsem schopná to zvládnout a nesesypat se. Kupodivu se to nestalo, pořád žiji, ale všechny vzpomínky na něj a myšlenky na jeho budoucnost s jinou jsou pro mě moc těžké. I tak mám ale pocit, jako by to mezi námi ještě neskončilo nadobro... protože kdyby ano, tak by to přece mělo vypadat jinak... nebo už jsem tak emočně pustá, že zvládám brát "v pohodě" i rozchody?

   K další hlouposti mi dopomohl Mr. Balvan, který se v tentýž den v noci sebral, nastoupil do autobusu a dojel za mnou. V jedenáct hodin v noci... naprosto opilý. Popravdě - když se se mnou Tučňák rozešel, tak jsem netušila, co mám dělat a jako první mě napadl Mr. Balvan, protože u něj vím, že si mě vyslechne, že mě obejme a já načerpám alespoň trochu sil... Nikdy bych ale nevěřila tomu, že se v noci rozhodne a prostě jen tak dojede...

   Tohle všechno byla asi poslední kapka do poháru trpělivosti mých rodičů. Původně jsem si myslela, že když moje vztahy s otcem nikdy nebyly dobré a jediný, kdo mě chránil, byla maminka, tak že to všechno zvládneme spolu. Že bude rozumět tomu, co cítím, že se postaví za mě. Místo toho jsme si den ode dne vzdálenější a já se tak potýkám sama se sebou a zároveň s tím, že nezvládám, že mě nechápe člověk, který za mnou celý život stál. Za těch pár dní, které utekly od rozchodu s Tučňákem, jsem si od ní vyslechla tolik věcí, které bych v životě nečekala, že to, že mě ve tři v noci dneska seřvala za příjezd Mr. Balvana, už pro mě bylo to poslední, co jsem zvládla snést... A tak se tentokrát poměr sil změnil... já + maminka proti otci se přehodilo na já proti otci + mamince. To, že se rozhodla být s ním proti mně, mě bolí asi ze všeho nejvíc.

   Nevím, jestli je opravdu taková hrůza, když se člověk snaží udržovat s bývalýma dobré vztahy. Co je špatného na tom, když se o sebe oba dva zajímají, napíšou si, setkají se u kafe a popovídají si...? Brala jsem tohle všechno jako samozřejmost a teď je mi to vytýkáno jako bych dělala něco, co se neslučuje s morálkou. A tak se sama sebe ptám - vážně dělám něco špatného (odhlédneme-li od nočního příjezdu Mr. Balvana, který si mohl vybrat přijatelnější dobu)?

   Kvůli tomuhle všemu netuším, co přesně se sebou dělat, abych vyhověla všem a hlavně sama sobě. Nemám sílu se hádat ještě s našima a nemůžu dělat to, co po mně chtějí, když se to neslučuje s mojí osobností. Tak jak se s tím vším vyrovnat?

středa 30. března 2016

Kill me softly

   Už týden přemýšlím nad tím, jak je možné, že si člověk musí projít tolika vztahy a žádný z nich nakonec není tím pravým... i když se jím původně zdál. A vlastně asi nejvíce přemýšlím nad tím, jestli pro každého existuje "pan pravý", který někde čeká. Kde se schovává? A co když jsme ho minuli? Co když ten, který nás opustil, byl pro nás tím jediným?

   Po minulém týdnu jsem opět přestala věřit na zázraky. Myslela jsem si, že se mi podařilo jeden získat i pro sebe... no zbyla mi po něm jen hořká pachuť prohry. Se včerejším večerem mě totiž nadobro opustil Tučňák. Možná mě opustil už mnohem dříve, ale včerejšek za tím vším udělal bolestnou tečku, která se mi vryla hluboko do srdce.

   Netuším jak je možné, že se vždycky zamiluju do toho, kdo se mnou dokáže být jen krátký čas. Kdo si potom raději vybere buď samotu, nebo jinou slečnu a mě nechá, abych se poprala s tou láskou, která mi po něm zbyla, protože on ji nechtěl. A tak se mi to stalo zase... zamilovala jsem se, chtěla se utkat s každým problém, který nastal a ani moje snaha nestačila k tomu, aby to fungovalo. Tučňák se rozhodl, že dá přednost někomu, kdo do jeho života patřil přede mnou. Po pár krásných chvílích mi řekl sbohem.

   Možná by teď bylo dobré se naštvat, cítit se zrazená... cítit něco, co mi dá důvod k tomu, abych se s tím vším vyrovnala. Ale já místo toho cítím jen velké prázdno, jako by mi z těla vytrhli něco, bez čeho se neobejde. V jeho rukou jsem byla jako malé ptáčátko, které k sobě tiskl tak moc, že ho svou nemotorností zabil. Nemůžu se na něj zlobit, protože chápu v jaké pozici se ocitnul, nemůžu ho přestat milovat, protože to, co k němu cítím, je tak moc silné, nemůžu se s tím vyrovnat, protože on si vzal velký kus mého srdce a já ho nedokážu získat zpět. Možná je to tím, že jsem věřila tomu, že on je mojí druhou polovinou.

   Člověk bez lásky se cítí sám... člověk, kterému pořád někdo dává sbohem, se cítí sám a zraněný... kterou možnost si mám teda vybrat? Začíná být těžké věřit v to, že i já jsem jedna z těch, na které čeká láska, která zvládne všechno překonat a bude trvat věčně.

 

pátek 4. března 2016

A nakonec Ti celý svět se v jedno srdce zúží...

   "Vím, že tomu, co ti říkám, věříš tak na 50% procent... oba dva víme, co všechno jsem ti tehdy řekl... " 

   Během těch pár týdnů, co jsem tady nic nenapsala, jsem měla možnost zjistit, že ne všechno, co si člověk vysní, jde vždy podle plánu. Když jsem se tady naposledy zmiňovala o Tučňákovi a mém prvním setkání s ním, tak jsem z něj byla naprosto unesená. Každý okamžik toho dne mi přišel tak správný, že jsem věřila, že to všechno je přesně tak, jak má být. Věřila jsem, že nic nemůže ohrozit to, jak jsem se cítila...

   Bohužel (nebo možná bohudík?) jsme za tu dobu, co se známe, prošli několika rozhovory, které mi pokaždé o trošku více drtily mou představu o tom, jaký Tučňák je a co ke mně cítí. A s mou představou o tom, jakým člověkem je, se tříštily i představy o tom, že bychom spolu časem mohli mít vztah, který by byl založený na důvěře. Důvěře... protože ta je tou nejdůležitější součástí vztahu. Pokud vás ale něco nutí pochybovat o tom, zda se zvládnete poprat s tím, co vás s daným člověkem nejspíš čeká, tak je těžké otevřít svoje srdce naplno.

   Některé z těch věcí, které mi Tučňák řekl, otřásly mou důvěrou v něj na nejvyšší míru. Tehdy jsem byla smutná, protože jsem cítila, že nemám sílu na to, abych se s tím dokázala poprat... cítila jsem beznaděj, protože mé srdce mu pomalu začínalo patřit a on jej zahodil a pošlapal... a tehdy jsem taky na malý okamžik pocítila naději, naději pramenící z toho, že i když mi řekl to, co mi řekl, tak se mnou o těch věcech mluvil a chtěl, abych se dostala o kousek blíže k tomu, co skrývá uvnitř.

"... neměj už, prosím tě, strach..."

   I když už uplynulo od našeho posledního "vážného" rozhovoru pár týdnů, tak pořád netuším, co si mám myslet. Hlavou mi víří milion otázek, stejný počet pochybností a do toho všeho se snažím každou situaci, ve které jsme se ocitli, vidět i v pozitivním světle. I když bych opravdu moc chtěla věřit tomu, co mi Tučňák říká, tak mám pocit, že i když moc chci, tak nemůžu... ve chvílích, kdy mi řekne něco, co by mě mělo zahřát na srdíčku a přesvědčit mě o tom, že mu na mně záleží, se ve mně ozvou všechna ta slova, která tehdy stála v naprosté opozici proti tomu, co mi říká teď. Možná se jeho srdce za tu dobu změnilo, možná se to, co mu nemůžu uvěřit slovně, snaží ukázat činy a já bych s tím vším měla nějak pohnout... zatím se ale má víra v něj nezvládla obnovit.

   Až v takových chvílích si ale uvědomíme hodnotu citů a to, že když nám na druhém člověku záleží, tak chceme pokračovat a bojovat, protože i kdyby měl boj nakonec skončit prohrou, tak víme, že jsme udělali všechno pro to, abychom dosáhli na vítězství. Nevím, jaké slovo použít, abych vystihla můj vztah k Tučňákovi... ale pár dní už mi v hlavě zní jen jedno - jsem zamilovaná... a jediné co opravdu chci je, aby on na tom byl stejně a já mu mohla začít naplno důvěřovat. Protože tehdy by to všechno mohlo být nádherné :)

čtvrtek 21. ledna 2016

Dnes máš srdce z kamene a tvář z porcelánu...


   Znáte taky ten pocit, kdy máte v uších sluchátka, sedíte v autě nebo autobuse, hraje vám nějaká emíčko písnička a vy si připadáte jako ve filmu? Jako byste se náhle stali hlavním hrdinou smutného dramatu, protože tyhle odjezdy jsou přesně takovou chvílí... Já jsem teď taky takovým hlavním hrdinou, potažmo hrdinkou - hraje mi jedna emíčko píseň za druhou, akorát ještě netuším, jestli jsem stihla nasednout do dopravního prostředku a nebo jsem na tom až tak špatně, že i ten mi raději ujel.

   Jednou mi moje kamarádka řekla něco, co mi skoro každý den straší v hlavě. "Ty jsi vážně problémové dítě." Jedna věta, vyřčená zčásti z pouhé srandy, a přesto dokonale sedící. Protože se mi opravdu stává až moc často, že mám nějaký problém. A nejspíš jsem se za celý můj život stala tak přecitlivělou, že vidím problém úplně ve všem. Přemýšlela jsem, proč jsem se dostala až tak daleko... proč je ze mě najednou "problémové dítě" a dneska mi to asi došlo. Po všech problémech, které mě doma potkaly (a já tehdy nebyla dost chytrá a silná na to, abych se přes ně zvládla přenést), po všech těch nocích, kdy jsem se bála usnout, aby mě to všechno nedostihlo i ve snech, jsem postupně začala věřit tomu, že se přes to dostanu... dostanu v tom případě, že každý můj den, každá činnost, každé mé chování bude fungovat podle předem daného "scénáře". Všechno mělo být naplánované, ve všem jsem měla mít jasno, nic se nemělo odchýlit od té naplánované verze. Ale jde takhle opravdu žít? S tolika proměnnými, které vás každý den potkají... nikdy to neklape moc dlouho. Najednou přijdou věci, které do vašeho života nezapadají tak, jak byste si přáli a pomalinku tak bortí to, co těžce stavíte... Možná si po tomhle odstavci řeknete "vždyť to je jasné... takhle přece život funguje" a máte pravdu. Bohužel, pro lidi, kteří se snaží s něčím vyrovnávat, jsou tyhle věci přímo katastrofou. Najednou totiž netuší, kam mají napnout síly a tak, než to stačí udělat, už ví, že se vše začíná rozpadat i na dalších místech. Jsem problémové dítě... snažím se s tím bojovat a i přesto mám strach, že si kvůli těm klackům, co mi osud hází do cesty, srazím vaz.

   Posledních pár dní mi v hlavě víří nespočet otázek. Ta hlavní, ke které se pořád vracím, je, jestli je opravdu dobře, že jsem taková, jaká jsem. Vždycky jsem si o sobě myslela, že na sebe můžu být pyšná, protože se snažím s každým vyjít, snažím se každému pomoct, stavím všechny ostatní před sebe... 24 hodin denně, 7 dní v týdnu... kdykoliv kdokoliv potřebuje, tak jsem tu pro něj. Protože takhle funguju a neumím být jiná. Existují lidé, pro které bych udělala cokoliv, jen abych věděla, že se mají dobře, jen abych viděla, že se usmívají... ale jsou tady i takoví, pro které tohle dělám a asi tak nějak toužím po tom, abych pro ně byla stejně důležitá. Smutnou pravdou asi je, že nikdy nebudu. A stejně se k nim neumím začít chovat jinak... Včera mi málem srazilo vaz, když mi Mr. Balvan napsal, že pro něj bude vždy všechno důležitější než já. A mě došlo, že je to proto, že ví, že já tady budu... protože já počkám, až přijde řada na mě. Tak proč se snažit, když May je jistota? A takových lidí je kolem mě spousta. I když mě tohle všechno tak moc vysává, stejně neumím být jiná a zase přiběhnu, protože je mě potřeba... ale co když si to jen namlouvám? Asi bych si neměla něčím takovým nechat zkazit náladu a soustředit se na ty, pro které důležitá jsem. Jenže v tomhle je se mnou potíž - i když vím, co je správné, tak se nedokážu přesvědčit a začít se chovat jinak, protože to pro mě není přirozené.

   Tento týden mi přinesl opět spoustu nových podnětů k přemýšlení, spoustu nově utržených ran, ale taky mi přinesl jednu důležitou věc a tou je zjištění, že pro některé lidi, kteří nemají zájem, se mé srdce prostě musí zatvrdit... Nemůžu moc změnit to, jaká jsem, a kvůli takovým lidem se ani měnit nechci... nicméně i tak je nutné udělat pár opatření a nebýt pro některé jen tou, která se hodí, když už nemají nic jiného v plánu. Od teď mám v plánu být na sebe hrdá a nikdy se neomlouvat za to, jaká jsem, protože nikdo by se neměl omlouvat za něco, čím nikomu neubližuje :)